— Tohle všechno postavili odvážní lidé. Ti, kdo se bojí, zůstávají dole. Ti, kdo věří, stoupají.
Přikývla jsem. Uměl mluvit tak, že obyčejná slova zněla jako zjevení.
Pozdě v noci mě přivezl do hotelu.
— Zítra ti chci ukázat svůj svět. Ten opravdový.
— Jaký je?
— Uvidíš. Jen mi věř.
Celou noc jsem nemohla usnout. Před očima jsem měla jachtu, měsíc, jeho oči, zlatý náramek. Přistihla jsem se, že čekám na jeho zavolání silněji než na vlastní dech.
Ráno telefon zazvonil a já ho zvedla okamžitě.
— Dobré ráno, Marie. Obleč se krásně. Dnes jsi moje čestná hostka.
Jeli jsme za město. Na okraji stála vila — sněhobílá, se sloupy, bazénem a zahradou. U brány ochranka, drahá auta. Všechno vypadalo jako ve filmu.
— To je část mého projektu, — řekl Samír. — Vkládám sem peníze. Chci postavit síť hotelů. Pokud to vyjde, za rok budu mezi nejbohatšími.
Mluvil sebejistě, jako člověk, který přesně ví, kam jde. Dívala jsem se na vilu a myslela si: tak tohle je velkolepost. Ukazoval mi dokumenty, schémata, plány, fotografie. Nerozuměla jsem tomu, ale kývala jsem, poslouchala a z nějakého důvodu cítila hrdost. Jako by ten sen už byl i můj.
— Jsou tu partneři, — řekl. — Jeden cizinec, ale nastaly potíže s penězi. Banky nedůvěřují, papíry se zdržují…
Těžce si povzdechl.
— Někdy si říkám: kdyby vedle mě byl člověk, který by uvěřil a pomohl, všechno by zapadlo.
Mlčela jsem. Nepožádal přímo, ale náznak visel ve vzduchu.
Když jsme se vrátili do města, Samír mi daroval náhrdelník.
— Abys věděla, že si vážím toho, že jsi se mnou.
Usmála jsem se a nevšimla si, jak jsem si zvykla na dárky, sliby a pohledy. Stala jsem se součástí jeho pohádky. Jen jsem nechápala, že v každé pohádce číhá drak.
Každým dnem byl Samír blíž, jako slunce, od kterého nejde odvrátit oči. Už jsem si neuměla představit ráno bez jeho telefonu, večer bez jeho hlasu. Mobil se stal dveřmi do jiného života.
„Dobré ráno, moje hvězdo. Myslela jsi na mě? Bez tebe moře nedýchá.“
Četla jsem ty zprávy znovu a znovu, jako by byly lékem proti samotě.
Jenže spolu s teplem přišly i stíny. Samír začal mizet častěji. Jednou schůzka s investory, podruhé cesta za město, potřetí naléhavé dokumenty. Psala jsem mu a on odpovídal stručně: „Vysvětlím později. Důvěřuj mi.“
Když se objevil, byl jako dřív. Oči mu zářily, smích měl lehký, na zápěstí se blýskaly nové hodinky. Neptala jsem se, odkud to všechno je. Nechtěla jsem rozbít kouzlo.
Jednoho večera mě pozval do hotelu Burj Al Arab. Stála jsem u vchodu a nevěřila očím: zlaté dveře, mramor, fontány, vůně růžové vody. Takový luxus jsem nikdy neviděla.
— Tady jsem vedl jednání, když jsem pracoval se šejkem Hamdánem, — prohodil Samír nedbale. — Teď tu možná otevřu nový směr.
Večeřeli jsme v restauraci pod kupolí. V pohárech se třpytil nápoj, za oknem zářilo město. Mluvil o byznysu, partnerech, smlouvách. Skoro ničemu jsem nerozuměla, ale zachytávala jsem každý jeho pohled.
— Marie, — řekl najednou, — víš, proč je mi s tebou klidně?
— Proč?
— Jsi jiná. Kolem mě lidé hledají výhodu, ale ty prostě jsi. Proto jsi dražší než zlato.
Tváře mi vzplály. Vzal mě za ruku.
— Chci, aby ses stala součástí mého světa.
— Ale já se k tobě nehodím. Nemám peníze ani postavení.
Usmál se:
— Peníze přicházejí a odcházejí. Hlavní je důvěra. A ty umíš věřit.
Po večeři navrhl projížďku podél pobřeží. Jeli jsme mlčky, hrála tichá smutná hudba. Najednou řekl:
— Jsem unavený z toho, že musím být silný. Všichni po mně chtějí rozhodnutí, peníze, odpovědnost. A já jsem taky jen člověk. Někdy chci, aby se někdo postaral o mě.
Hned jsem nepochopila, kam tím míří.
— Ty se přece staráš o všechny, — pokračoval. — I o muže, který si tě neváží. A já chci, abys jednou myslela na mě.
Ta slova ve mně uvízla hluboko. Podíval se na mě měkce, skoro dětsky.
— Někdy muž potřebuje ženu, která se neptá zbytečně. Prostě věří.
Při loučení dlouho držel mou ruku.
— Zítra mám důležitou schůzku. Rozhodne se všechno. Když to nevyjde, bude to pro mě těžké.
V jeho hlase byla úzkost a já ho poprvé chtěla chránit.
Když jsem se vrátila do pokoje, nemohla jsem usnout. V hlavě se točila slova: důvěra, péče, pomoc. Všechno znělo tak, jako by mě na něco připravoval.
Ráno Samír nezavolal. Ani zpráva, ani hovor. Den se vlekl trýznivě. Pokoušela jsem se číst, chodila jsem po pláži, ale srdce mi neklidně tlouklo.
Až večer přišlo: „Marie, je to špatné. Zavolám později.“
Ruce mi zledovatěly. Vytočila jsem číslo, ale nezvedl to. Uplynula noc. Potom ještě den. Teprve třetího dne se objevil. Vyčerpaný, bledý.
— Promiň, — řekl. — Stalo se neštěstí.
Dívala jsem se na něj a nechápala, co se děje. Vzal mou dlaň a sevřel ji tak pevně, jako by hledal záchranu.
— Řeknu ti všechno. Jen tobě. Jsi jediná, komu můžu důvěřovat.
A v tu chvíli jsem uvěřila. Jemu, každému slovu, každému povzdechu.
Přišel večer, unavený, jako by měl za sebou dlouhou cestu. Oči mu potemněly, úsměv zmizel.
— Samíre, co se stalo? — vyděsila jsem se.
Mlčel. Sundal hodinky, položil je na stůl, přešel po pokoji.