Další ráno vonělo kardamomem a mořem. Probudila jsem se dřív než budík, jako by tělo vědělo, že se dnes něco změní. Dole hučelo město, troubila auta, křičeli rackové a srdce mi bilo netrpělivě.
Samír zavolal sotva jsem dopila kávu.
— Dobré ráno, královno, — pronesl tak, že i obyčejný pozdrav zněl jako kompliment. — Jaké máš plány?
— Jen odpočinek.
— Pak jsem dnes tvůj odpočinek já. Připrav se, za půl hodiny jsem tam.
Znejistěla jsem, ale souhlasila.
Poslouchala jsem ho očarovaně. Jeho hlas zněl jako hudba. Zdálo se mi, že i slunce svítí jinak, když je nablízku.
Dojeli jsme do malé kavárny u moře. Vonělo tam smaženou rybou, čerstvým chlebem a kávou. Samír objednal sám, jistě a lehce.
— Ochutnej, — řekl a přisunul ke mně talíř se zlatavým dezertem. — Datle a ořechy. Říká se, že přinášejí štěstí.
Ochutnala jsem a rozesmála se:
— Je to strašně sladké.
— Jako ty, — odpověděl.
V očích mu probleskl oheň.
Po obědě jsme šli podél pláže. Vlny se líně převalovaly, nebe změklo a dostalo perleťový odstín. Mluvil o bohatství, o lidech, kteří se ženou za zlatem a ztratí sami sebe.
— A ty? — zeptala jsem se. — Ty jsi sebe našel?
Ušklíbl se:
— Hledám. Možná jsem dnes blíž než včera.
Cítila jsem, že se mezi námi rodí něco nebezpečného. Svět se zúžil na zvuk jeho kroků a teplo jeho ruky, která se náhodně dotýkala mé dlaně. V jednu chvíli se zastavil a podíval se na mě.
— Marie, víš, proč jsem s tebou?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Protože nejsi jako ostatní. Tady je mnoho žen — jasných, hlučných, hladových po pozornosti. Ty jsi skutečná. Umíš naslouchat. Jsi živá.
Usmála jsem se, ale uvnitř mě něco píchlo. Příliš krásné. Příliš hladké. Všiml si mé pochybnosti a přistoupil blíž.
— Neboj se. Nepotřebuju nic kromě tvé důvěry.
Večer mě přivezl zpět a při loučení mi podal malý váček.
— Amulet, — řekl. — Proti zlému oku. Aby ti přinášel štěstí.
Uvnitř ležel světlezelený průsvitný kámen.
— Děkuju, — zašeptala jsem.
— Nos ho, — dodal. — Ať ti mě připomíná.
Když jsem vyšla do pokoje, ruce se mi třásly. Položila jsem amulet na noční stolek a dlouho se na něj dívala. Na jedné straně radost, jako by mi osud daroval druhou šanci. Na druhé neklid, zakalený jako stín pod vodou.
Telefon zablikal: „Dobrou noc, moje severní tajemství.“
Usmála jsem se, ale uvnitř se pohnula pochybnost. Proč tajemství? Proč ne prostě žena?
Před spaním jsem si amulet pověsila na krk. Kámen chladil kůži. Byl krásný, ale cizí, jako z života, který mi nepatřil. Za oknem hučelo město. A ve tmě, pod šuměním vln, mě poprvé napadlo: „Co vlastně o tom člověku vím kromě jeho úsměvu?“
Další den znovu zavolal.
— Marie, dnes ti ukážu nebe blíž, než jsi ho kdy viděla.
— Ty jsi tajemný muž, Samíre.
— Ne. Jen mám rád, když se ženy usmívají.
Přijel bílým terénním autem. Sotva jsem si stačila obléct lehké šaty a schovat pod ně amulet. Cestou vyprávěl o horách, starých pouštních legendách a kamenech, které si pamatují. Jeho hlas uspával, čas se rozpouštěl.
Za hodinu jsme vyjeli za město. Silnice mizela v písku, horizont se třásl horkem. Vypadalo to, jako by země dýchala sluncem.
— Tady je jiná Dubaj, — řekl Samír. — Bez skla a lesku. Tady je všechno opravdové.
Vedl mě úzkou stezkou mezi dunami. Vítr mi trhal šaty, vlasy se lepily na obličej, písek skřípal pod nohama. V dálce byly vidět beduínské stany. U jednoho stál muž v dlouhém oděvu. Zvedl ruku na pozdrav.
— To je můj bratranec, — řekl Samír. — Vypijeme čaj a potom tě odvezu zpátky.
Seděli jsme ve stínu a pili sladký čaj s mátou. Muž skoro nemluvil, občas se na něco zeptal arabsky. Nerozuměla jsem, ale cítila jsem na sobě pohledy — zdvořilé, a přece ostražité. V hrudi mi rostl zvláštní pocit: jako bych nebyla na schůzce, ale uvnitř cizího příběhu.
Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Samír navrhl, abychom zůstali.
— Západ je tady zvláštní. Jeden okamžik — a svět se znovu narodí.
Stáli jsme na vrcholu duny. Vítr mi bil do tváře, písek se třpytil zlatem. Přistoupil blíž, objal mě kolem ramen a já neucukla. Uvnitř se ve mně všechno sevřelo a zároveň rozpustilo.
— Marie, — zašeptal, — chápeš, co cítím?
Mlčela jsem.
— Zdá se mi, že jsem našel to, co jsem hledal.
Políbil mě. Něžně, opatrně, jako by se bál mě vyplašit. Jeho rty voněly mátou a sluncem. Srdce mi bušilo, jako by běželo po písku. Ale hluboko uvnitř se stejně pohnul strach. Příliš krásné. Příliš dokonalé. Svět takový nebývá.
Cestou zpátky mlčel. Díval se na silnici a pevně svíral volant. Zeptala jsem se:
— Je všechno v pořádku?
— Ano. Přemýšlím. Mám velké záležitosti. Projekt. Možná bys mohla pomoct.
Zpozorněla jsem.
— Jak?
Usmál se koutkem úst:
— Povím ti to později. Teď není čas mluvit o penězích.
Slovo „peníze“ mi sjelo po zádech jako chlad. Ale on se usmál, dotkl se mé ruky a neklid se zase rozpustil.
U hotelu mi Samír otevřel dveře, jako by se nic zvláštního nestalo.
— Věříš mi, Marie? — zeptal se tiše.
— Asi ano.
— Tak se neboj. Osud někdy žádá krok do tmy.
Ta věta mě probodla.