Jeli jsme širokými ulicemi a Samír vyprávěl o každé budově, jako by byla živá. Hlas měl měkký, sametový, hlas člověka, kterému se líbí, když ho někdo poslouchá. Já poslouchala a všechno kolem se zdálo jasnější.
Stará čtvrť připomínala bludiště. Úzké uličky, vyřezávané dveře, vůně koření, čaj, látky, zlato, smích. Samír mi koupil studený datlový nápoj a řekl:
— Tady je všechno skutečné. Bez masek. Jako vy.
Nenašla jsem slova. Jen jsem se usmála.
Potom mě zavedl do malého muzea. Ve skleněných nádobách tam ležel písek různých odstínů — od bílého po karamelový.
— Vidíte? — řekl Samír. — I písek může být různý. Jeden vypadá obyčejně, jiný září na slunci.
— A jaký písek jsem já? — zeptala jsem se žertem.
Podíval se pozorně, lehce přimhouřil oči:
— Ten, který září. Jen jste na to dávno zapomněla.
Ta slova mě zasáhla přímo do srdce. Poprvé po letech se na mě někdo nedíval jako na samozřejmý stín.
Po obědě mě odvezl k moři. Nebyli tam turisté, jen prázdný břeh, horký vítr a písek, který pod nohama zpíval. Šli jsme mlčky. Pak Samír řekl:
— Víte, proč jsem vás pozval?
— Proč?
— Jste vzácná. Ve vašich očích je smutek a síla zároveň.
Odvrátila jsem se, aby neviděl, jak se mi zachvěly rty. Jeho slova byla sladká a děsivá zároveň.
Seděli jsme na písku a dívali se na západ slunce. Moře se měnilo v červené a zlaté. Slunce klesalo pomalu, jako ve staré pohádce. Mluvil o životě, osudu, odvaze. A já poslouchala a myslela si: opravdu se tohle děje mně?
Když mě přivezl k hotelu, už se stmívalo. U dveří se sklonil a tiše řekl:
— Zítra ti ukážu noční Dubaj. Tam jsou hvězdy blíž, než se zdá.
Přikývla jsem. Hlas mě neposlouchal.
Ve výtahu jsem hleděla na svůj odraz. Oči se leskly, tváře hořely. Chápala jsem: překročila jsem neviditelnou hranici a zpátky už se nevrátím.
Tu noc jsem dlouho nespala. Z balkonu doléhal hluk ulice, vůně koření a dunění velkého města. V hrudi bydlel lehký strach a pod ním téměř dětská radost: „Jsem živá. Zase cítím.“ A někde hluboko šeptalo: „Opatrně, Marie. Je to příliš krásné, aby to byla pravda.“
Večer, když se slunce skrylo za věžemi, poslal Samír zprávu: „Buď připravená v devět. Noc miluje překvapení.“
Přečetla jsem si ji několikrát. Srdce mi bušilo. Slovo „noc“ najednou neznamenalo část dne, ale slib.
Dlouho jsem vybírala šaty. Bílé mi připadaly příliš prosté, červené příliš odvážné. Nakonec jsem si oblékla tyrkysové, lehké a splývavé. Rozpustila jsem si vlasy, připnula jantarové náušnice. Když jsem vyšla před hotel, Samír už čekal u auta barvy měsíčního písku. Lehce se uklonil:
— Dnes jste krásnější než celé město.
Zasmála jsem se:
— Nepřehánějte.
— Já nikdy nepřeháním, — odpověděl klidně.
Jeli jsme po noční dálnici. Světla věží se odrážela ve skle, silnice se leskla jako zrcadlo. Ve vzduchu visel pocit slavnosti: hudba, smích, vůně koření a benzinu. Dubaj v noci působila jako živá bytost — zářivá, omamná, dýchající.
Samír mě přivezl do starého přístavu. Voda byla tmavá jako ropa a světla se v ní lámala tak, jako by hvězdy spadly do moře. U mola se houpaly jachty, chrom se třpytil, lucerny dávaly měkké světlo, vlny šeptaly u břehu. Koupil dva poháry nealkoholického vína a jeden mi podal.
— Tohle město je jako žena, — řekl. — Ve dne se leskne a v noci ukazuje tajemství.
Usmála jsem se:
— A ty jsi jako muž, který ta tajemství sbírá?
Rozesmál se:
— Ne. Jen umím naslouchat.
Chvíli jsme mlčeli. Potom se zeptal:
— Vyprávěj mi o sobě. Kdo doopravdy jsi?
Znejistěla jsem. Chtěla jsem říct něco krásného, ale slova se zasekla.
— Jsem jen Marie. Vařím obědy ve školní jídelně.
Zavrtěl hlavou:
— Nevěřím. Ve tvých očích je příliš mnoho ohně na obyčejnou kuchařku.
Sklopila jsem pohled. Stál vedle mě, voněl kořeněným parfémem a mořem. Uvnitř se pohnulo něco dávno zapomenutého.
— Unavilo mě být neviditelná, — řekla jsem tiše.
— Teď neviditelná nejsi, — odpověděl. — Jsi žena, kterou někdo vidí.
Ta slova zněla jako hudba.
Dlouho jsme chodili, mluvili o všem a o ničem: o filmech, jídle, zemích, kde jsem nikdy nebyla. Smál se a já se smála s ním, lehká jako nikdy.
Potom jsme vyjeli na vyhlídku. Město leželo dole jako moře světel. Věže hořely, auta se táhla v zářících nitkách, všechno se zdálo nekonečné.
— Vidíš, — řekl Samír, — tohle místo učí lidi snít.
Dívala jsem se dolů a cítila, jak se mi svírají prsty. Chtěla jsem se někoho držet, abych nespadla do té zářící hloubky. Přistoupil blíž.
— Marie, — zašeptal.
Zvedla jsem oči. Na okamžik zmizelo všechno: město, hluk, výška. Zůstal jen jeho pohled.
— Děkuju, — řekla jsem.
— Za co?
— Že jsi mi připomněl, že jsem ještě živá.
Dotkl se mé ruky lehce, jako by zkoušel, jestli jsem skutečná. A ten dotek stačil, aby se ve mně všechno převrátilo.
Pozdě v noci mě přivezl k hotelu.
— Do zítřka, — řekl. — Ráno přinese nové barvy.
— Do zítřka, — zopakovala jsem.
Když se za ním zavřely dveře výtahu, stála jsem před zrcadlem a myslela si: „Tohle není správné.“ Ale jiný hlas hned zašeptal: „A co když je to šance?“
Za oknem dunělo město a v tom hluku jsem slyšela volání. Volání osudu, od kterého už nešlo odvrátit tvář.