— Všechno se hroutí, — řekl konečně. — Projekt. Partneři mě podrazili.
Nevěděla jsem, co říct.
— Vložil jsem do toho všechno, Marie. Všechny peníze. Dokonce jsem prodal auto. Už jsme skoro uzavřeli smlouvu a najednou zablokovali dokumenty. Všechno, co jsem budoval, je v ohrožení.
Sedl si naproti mně a skryl obličej do dlaní. Přistoupila jsem k němu a dotkla se jeho ramene:
— Zvládneš to. Podaří se ti to.
Zavrtěl hlavou:
— Bez pomoci ne.
Ta slova zazněla tiše, ale slyšela jsem je až příliš jasně.
— Jaké pomoci?
Zvedl oči:
— Nemám právo tě o to žádat. Ale kdybych měl rezervu, jen dočasnou… Za týden bych všechno vrátil.
Ztuhla jsem. V hrudi mě zamrazilo.
— Já takové peníze nemám, Karíme.
— Nechci moc. Jen malý převod, aby se odblokoval účet. Nechápeš, kolik je v sázce. Vrátím to. Přísahám.
Mluvil rychle, rozrušeně, jako by se bál, že si to stihnu rozmyslet. V očích měl bolest. Nedokázala jsem rozeznat, kde končí pravda a začíná hra.
— Pochop, — pokračoval, — banky potřebují čas, ale čas není. Pokud to do pondělí nevyřeším, všechno zemře. Jen ty mi můžeš pomoct. Nikomu nevěřím kromě tebe.
Ta slova mě probodla. Vzpomněla jsem si, jak říkal: „Jsi opravdová.“ Všechno se smíchalo: lítost, pýcha, strach, něha.
— Karíme, nejsem bohatá. Mám jen… — zarazila jsem se. — Jen úspory. Sbírala jsem je roky.
— Ne všechno. Aspoň část. Je to dočasné. Všechno ti vrátím, Marie.
Mluvil laskavě, ale v té laskavosti byl tlak. Jako by mě neviditelná ruka tlačila do zad.
Seděli jsme mlčky. Za oknem šuměl vítr, moře naráželo na břeh. Dívala jsem se na jeho unavenou tvář a myslela si: když odmítnu, zhroutí se. Když pomůžu, zachráním ho.
— Promyslím si to, — řekla jsem.
Přikývl a ještě pevněji sevřel moje prsty:
— Děkuju. I kdybys nemohla, pomohla jsi už tím, že jsi tady.
Když odešel, dlouho jsem seděla sama. V hlavě se hádaly dva hlasy. Jeden křičel: „Nedělej to, je to past.“ Druhý, tichý a ženský, šeptal: „Důvěřuje ti.“
Ráno jsem se probudila s tíhou na hrudi. Tělo jsem měla jako z olova. Zapnula jsem telefon. Nová zpráva: „Dobré ráno, moje oporo. Všechno bude dobré, když dnes odešlu dokumenty.“
A hned za ní: „Kdybys věděla, jak jsem osudu vděčný za tebe.“
Ta slova roztavila poslední pochyby.
Šla jsem k bankomatu a vybrala část peněz. Ty, které jsem si šetřila na svůj sen, na cestu, na sebe. Ruce se mi třásly. V hlavě hučelo: „Je to jen půjčka. Vrátí to.“
Večer jsme se setkali v kavárně u moře. Karím vypadal napjatě, ale když mě uviděl, usmál se.
— Jsi anděl, — řekl tiše, když jsem mu podala obálku. — Nikdy na to nezapomenu.
— Důvěřuju ti, — odpověděla jsem.
Dotkl se mé tváře:
— Tohle není konec, Marie. To je začátek. Brzy se všechno změní.
Mluvil o budoucnosti, o domě u moře, o restauraci, kde budu paní domu. Jeho slova se mi točila v hlavě jako sladké víno. Když odešel, nepocítila jsem úlevu, ale prázdno. V hrudi bylo ticho a úzkost. Moře šumělo, jako by vědělo víc než já.
Ještě jsem nechápala, že jsem v tu chvíli udělala krok, od kterého už nebude možné couvnout.
Uplynulo několik dní a Karím byl zase jako dřív: klidný, jistý, dokonce veselý. Peníze jako by se rozpustily. Žádná potvrzení, žádné účtenky. Přísahal, že všechno má pod kontrolou. Chtěla jsem mu věřit. A věřila jsem. Protože jinak bych si musela přiznat, že jsem hloupá.
Znovu mě vodil do restaurací, dával mi květiny, žertoval, říkal mi „moje Marie z hvězd“. Smála jsem se a snažila se nemyslet na strach, který se uvnitř zabydlel. Tenký, lepkavý, jako stín za zády.
Jednoho večera se na promenádě náhle zastavil:
— Jen formalita. Dočasná plná moc. Na jednu transakci. Potřebujeme převést část kapitálu přes tvoji zemi. Je potřeba člověk s českým občanstvím. Jen ty mi můžeš pomoct.
Mluvil rychle a jistě, jako by bylo všechno samozřejmé. Nerozuměla jsem detailům, ale slyšela jsem hlavní věc: potřebuje pomoc.
— Karíme, nejsem si jistá, že můžu.
— Ty můžeš všechno, — přerušil mě měkce. — Je to znak důvěry mezi námi.
Vytáhl tablet a ukazoval mi dokumenty. Anglické řádky, čísla, tabulky.
— Marie, — řekl. — Bez tebe padnu.
Vydechl, jako by ze sebe shodil obrovské břemeno.
— Teď půjde všechno správně. Za týden budeme bohatí.
Seděli jsme v autě u břehu. Mluvil o domě, restauraci, cestování. Jeho slova mi usedala na duši jako teplý písek. Chtěla jsem věřit, že je to pravda.
Jenže další den znovu zmizel. Telefon mlčel. Zprávy zůstávaly nepřečtené. Chodila jsem po pokoji jako zvíře v kleci.
Třetí den se objevil pozdě večer. Unavený, ale s úsměvem.
— Vyšlo to, — řekl a políbil mě na čelo. — Zítra dokončíme poslední věc. Už jen maličkost.
— Jakou maličkost?
— Kamion tvého manžela. Říkala jsi, že je napsaný na tebe.
Ztuhla jsem.
— Ano, ale…
— Poslouchej. Je to dočasné. Prodáme ho, vložíme peníze a za měsíc koupíme dva nové. Ani si toho nevšimne.
Nevěřila jsem vlastním uším.
— Karíme, zbláznil ses? To není moje. Je to Jiřího kamion, jeho práce, jeho život.
Jeho hlas ztvrdl:
— Je to šance. Pro nás. Pro budoucnost.
Mluvil dlouho, jistě, jako modlitbu. Láska, důvěra, rodina, sen — všechno se promíchalo.