— Chceš být se mnou? — zeptal se. — Chceš život bez bolesti? Tak věř.
Mlčela jsem. Přitiskl mou dlaň ke své hrudi.
— Nezradím tě. Přísahám.
Ta přísaha zněla tak opravdově. A já cítila, že nepadám do propasti, ale do jeho očí, v nichž se odráželo nebe a lež.
Když odešel, seděla jsem u okna a dívala se na světla. Bylo to šílenství. Ale možná je právě šílenství láska?
Ráno mě probudil telefon. Karímův hlas byl vzrušený, ale pevný:
— Dnes je rozhodující den. Všechno je připravené. Zbývá uzavřít transakci.
— Jakou? — zeptala jsem se a předstírala, že nerozumím.
— Marie, ty víš. Kamion. Bez toho se dokumenty nepohnou.
Posadila jsem se na posteli. Slunce pálilo do okna, oči mě štípaly.
— Ale není můj, — zašeptala jsem. — Je manželův.
— Formálně tvůj. Že ano?
— Ano, ale…
— Tak se neboj. Nekradeš. Vkládáš do naší budoucnosti.
Mluvil něžně, jako by uklidňoval dítě.
— Marie, je to šance. Jeden den — a jsme svobodní. Peníze se vrátí, ani si toho nevšimneš.
Poslouchala jsem a uvnitř se zvedala vlna: strach, vina, naděje.
— Kdyby se to Jiří dozvěděl…
— Nedozví, — přerušil mě. — Všechno je legální. Jen plná moc, pár papírů. Pak to koupíme zpátky. Jsem s tebou. Beru všechno na sebe. Ty jen podepiš.
Ten den jsem nešla na pláž a ani nesnídala. Hlava mi hučela, tělo bolelo. Uvnitř tloukla jediná myšlenka: a co když to opravdu vyjde?
„Marie, jsem blízko,“ přišla další zpráva. „Bez tebe nemám šanci. Jsi můj osud.“
Karím zavolal téměř okamžitě.
— Vyšlo to! Jsme zachránění. Ani si nedokážeš představit, co jsi udělala.
Usmála jsem se, ale uvnitř se cosi utrhlo.
— Kdy vrátíš peníze? — zeptala jsem se tiše.
— Za týden. Nejpozději za dva. Víš přece, že tě nezklamu.
Mluvil sebejistě jako vždycky. Jenže teď bylo v té jistotě cosi studeného.
Večer jsem šla po promenádě. Moře bylo klidné, měsíc visel nízko. Lidé se smáli, fotili se, a já šla, jako bych se brodila vodou. V hlavě bušilo jediné slovo: „Prodala.“
Velký kamion. Auto, které Jiří miloval skoro víc než život. Auto, kterým živil rodinu. Bylo napsané na mě kvůli daním. Pamatovala jsem si, jak mi kdysi podal dokumenty a řekl: „Ty jsi moje jistota.“
Jistota.
Sedla jsem si na lavičku a zakryla obličej dlaněmi. Chtěla jsem křičet, ale z hrudi vyšel jen šepot. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to není zbytečné, že Karím nepodvede. On přece není takový. Nemůže být.
Telefon zazvonil.
— Všechno jde podle plánu, — řekl. — Peníze už jsou v pohybu. Za pár dní přijedu. Oslavíme to.
Jeho hlas znovu zněl jako hudba. A já uvěřila. Aspoň do rána.
Jenže ráno přišlo bez něj. Den uplynul v tichu. Pak další. Telefon mlčel. Psala jsem: „Kde jsi? Co je s penězi?“ Odpovědí byla jedna šedá fajfka.
Třetí den jsem pochopila. Zmizel.
Seděla jsem na zemi mezi kufrem a papíry. Pas, dokumenty, prázdný účet. Všechno působilo neskutečně. Karím zmizel a s ním osm milionů korun. Osm milionů, které nebyly moje.
Dívala jsem se na poslední zprávu: „Jsi můj osud.“ A poprvé jsem pochopila: osud opravdu existuje. Jen někdy není darem, ale rozsudkem.
Uběhly tři dny. Potom čtyři. Potom týden. Telefon mlčel. Psala jsem ráno i večer a svírala přístroj v dlaních, jako by se přes plast dala přenést bolest.
„Karíme, odpověz. Kde jsi? Slíbil jsi, že se vrátíš. Prosím, napiš aspoň slovo.“
Zprávy zůstávaly šedé jako popel.
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Myslela jsem si, že onemocněl. Že se mu rozbil telefon. Že odjel kvůli naléhavým věcem. Ale pak intuice — ta ženská, přesná a krutá — zašeptala: není tu. Nezemřel. Nezmizel náhodou. Jen tě vymazal jako nepotřebné číslo.
Šla jsem do restaurace, kde jsme večeřeli. Číšník si žádného Karíma nepamatoval. Zavolala jsem do notářské kanceláře — číslo neexistovalo. Napsala jsem na e-mail, odkud chodily dokumenty. Zpráva se vrátila s poznámkou, že adresa neexistuje.
A tehdy se všechno zřítilo.
Seděla jsem na posteli v hotelovém pokoji mezi kufry. Za oknem zářila světla, duněla hudba, lidé se smáli. Uvnitř bylo ticho, prázdno a černo.
Otevřela jsem jeho fotografie. Na každé — oči, úsměv, ruce, moře v pozadí. Všechno vypadalo skutečně. Živě. Jenže teď se ty oči zdály cizí, bezedné jako jáma.
Slzy se spustily samy. Plakala jsem nahlas, bez studu, jako dítě. Nikdo mě neslyšel. Nikomu na tom nezáleželo.
Druhý den přišel e-mail z banky: „Prostředky z vašeho účtu byly převedeny v plné výši. Potvrzení operace v příloze.“
Otevřela jsem soubor a uviděla částku — osm milionů. Srdce se mi jako by zastavilo. Četla jsem to znovu a znovu. A až tehdy jsem definitivně pochopila: transakce proběhla. Kamion je prodaný. Peníze jsou pryč.
Pobíhala jsem po pokoji jako v kleci. Chtěla jsem zavolat Jiřímu, ale nedokázala jsem to. Co bych mu řekla? „Promiň, prodala jsem tvůj život kvůli krásným slovům?“
Nemohla jsem dýchat.
Večer jsem došla k recepci.
— Neznáte Karíma? — zeptala jsem se.
Dívka v šátku se překvapeně podívala:
— Číslo pokoje?
Nevěděla jsem. Nikdy jsem nevěděla, kde bydlí. Vždycky přijížděl za mnou. Vždycky on.
A v tu chvíli se všechno vyjasnilo.