Někdy jsem se usmívala bez důvodu. Ženy v jídelně po sobě pokukovaly:
— Marie, ty nějak záříš. Vyhrála jsi milion?
— Skoro, — odvětila jsem žertem.
Uvnitř ve mně rostl zvláštní pocit — radost propletená se strachem. Letenky a dokumenty jsem schovala do kuchyňské skříňky za sáček pohanky. Jiří tam nikdy nelezl. Večer jsem ty papíry vytahovala, hladila je prsty a představovala si: otevřu oči a kolem bude slunce, písek, moře a nová já.
Čím blíž byl den odletu, tím hlasitěji ve mně šeptalo: „A co když na to přijde?“
V sobotu se Jiří vrátil z cesty. Vešel jako vždycky, unavený, sotva si sundal bundu, hodil tašku ke dveřím a těžce vydechl:
— Sotva jsem dojel. Silnice hrůza.
Postavila jsem před něj večeři. Jedl mlčky a díval se na televizi. Moderátor mluvil o cenách, ale mně to bylo jedno. Dívala jsem se na manželovu tvář a cítila, jak se mi svírá srdce. Kdysi pro mě ten člověk znamenal všechno. Teď mi připadal cizí.
Po večeři se zeptal:
— Ve škole dobrý?
— Jako vždycky, — odpověděla jsem.
— Jasně, — kývl.
A tím náš rozhovor skončil.
Ani si nevšiml, že vedle stolu, napůl schovaný pod ubrusem, stojí můj skoro sbalený kufr.
V noci jsem nespala. Jiří chrápal a já poslouchala hodiny. Každá vteřina odpočítávala moje tajemství. V hrudi se mi usazoval strach, ale spolu s ním i podivné, skoro zakázané potěšení. Jako bych už utekla z klece, i když zatím jen v myšlenkách.
Ráno odjel na parkoviště a řekl, že za tři dny zase vyráží na trasu.
— Trochu si odpočinu a jedu dál, — prohodil a políbil mě na tvář.
Tvář zůstala studená. Když kamion zmizel za rohem, zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a tiše se rozesmála. Smích byl roztřesený, skoro vyděšený.
Téhož dne jsem šla na trh. Koupila jsem si lehké šaty, klobouk a tmavé brýle. Prodavačka se zeptala:
— Chystáte se někam za teplem?
— Ano, — řekla jsem. — Do Dubaje.
Zapískala:
— Tak to je jiná liga.
Usmála jsem se. Slovo „Dubaj“ znělo tak krásně, jako by samo bylo letenkou do jiného života.
Večer jsem definitivně sbalila kufr: šaty, plavky, krém na opalování, fotoaparát, doklady. Dětem jsem napsala krátce: „Jsem v pořádku. Jedu si trochu odpočinout. Nebojte se.“ Kam přesně, to jsem neuvedla. Ať si myslí, že jedu někam k moři v Evropě.
Před spaním jsem seděla na posteli a dívala se na kufr. Hlavou mi běželo jediné: „Hlavně ať to vyjde.“
Ráno jsem jela do města a odtud autobusem na letiště. Srdce mi bušilo, jako bych šla skládat nejdůležitější zkoušku života. V odletové hale se mísily hlasy, hlášení, vůně kávy a smích. Připadala jsem si jako nepatrné zrnko mezi všemi těmi lidmi. Ale jako šťastné zrnko.
Když oznámili nástup, poprvé v životě jsem vystoupala po schůdcích do letadla. Za okénkem se třpytila světla mého města — malá, rozechvělá. Zavřela jsem oči a pomyslela si: „Sbohem, Marie ze školní jídelny.“
Když se letadlo odlepilo od země, pochopila jsem, že zpátky už cesta nevede.
Letadlo dosedlo a já měla pocit, jako bych se vynořila ze snu. Do okénka udeřilo tak jasné světlo, jako by do kabiny nakouklo samotné slunce. Vzduch se třásl horkem a spolu s ním i moje srdce. Na tabuli svítila slova: Mezinárodní letiště v Dubaji.
Vystoupila jsem a teplý vzduch se mi okamžitě opřel do tváře. Vonělo to kořením, drahými parfémy a něčím neznámým, sladkým. Zdálo se, že každý nádech mi slibuje nový život. Šla jsem dlouhou chodbou a snažila se neztratit mezi jistými lidmi s kufry a telefony. A já — v modrých šatech, s třesoucíma se rukama a očima plnýma světla.
Pasovou kontrolou jsem prošla klidně. Mladý úředník s tmavýma očima se podíval na fotografii, pak na mě a kývl:
— Welcome.
Jedno krátké slovo se stalo začátkem jiné skutečnosti.
Taxi se řítilo po široké silnici kolem obrovských věží, svítících nápisů a skleněných výkladů. Tiskla jsem čelo k oknu. Všechno vypadalo jako pohádka. Mrakodrapy jako by rostly přímo z písku. Ulice zářily čistotou. Když řidič řekl cenu, trochu jsem znejistěla, ale podala mu peníze a pomyslela si: stojí to za to.
Hotel se třpytil jako palác. Na recepci se na mě usmála dívka v šátku:
— Welcome, Mrs. Marie. Your room with sea view.
Přikývla jsem, i když jsem nerozuměla úplně všemu. „Sea view“ pro mě znělo jako zaklínadlo.
Pokoj byl prostorný: bílé závěsy, zrcadla, chladná podlaha a pohled na nekonečné moře. Vlny jiskřily, slunce tančilo po vodě. Otevřela jsem okno, nadechla se horkého vzduchu a rozesmála se. Opravdově. Poprvé po mnoha letech.
Sundala jsem boty, bosá přešla po chladné podlaze a vyšla na balkon. Dole hučelo město: auta, hudba, hlasy. Zvedla jsem ruce, jako bych chtěla obejmout celý ten svět, a zašeptala:
— Díky, Bože, že jsem se sem dostala.
Potom jsem dlouho stála před zrcadlem. Odraz se mi zdál cizí: tváře zrůžověly, oči svítily, vlasy se uvolnily z účesu, ale byly živé. Usmála jsem se na sebe rozpačitě, skoro dívčím úsměvem.
Večer jsem sešla k bazénu. Voda se pod lampami leskla. Kolem se smáli cizinci, někdo pil koktejly. Objednala jsem si džus, sedla stranou a jen se dívala. Uvnitř se všechno chvělo radostí a napětím. Tady je — život. Opravdový.