Telefon zavibroval. Zpráva od Jiřího: „Jak je? Všechno v pořádku?“
Dlouho jsem hleděla na displej, pak napsala: „Ano, všechno jako vždycky. Práce, domov.“ A vypnula zvuk.
V noci jsem vyšla ven. Město mě přivítalo vůní koření, vlhkým teplem a obrovským měsícem nad vodou. Šla jsem po promenádě kolem výloh, kde zářily zlaté šperky a hedvábné šaty, a říkala si: udělala jsem správně. S každým krokem se zdálo, že se můj starý život vzdaluje. Šedé dny, hrnce, ticho, prázdné rozhovory — všechno zůstávalo někde daleko.
Tady nikdo nevěděl, že jsem kuchařka. Tady jsem byla prostě žena, které začíná nový život.
Ještě jsem netušila, že právě tu noc už osud začal splétat svou jemnou síť. Zatím jsem jen šla a dubajský vítr mi čechral vlasy, jako by šeptal:
— Vítej, Marie.
Druhý den se zdál být pokračováním snu. Slunce se opíralo do okna, jako by volalo: „Vstávej, tvůj život začíná.“ Sešla jsem na snídani. Švédské stoly se prohýbaly pod jídlem, voněla skořice, káva a čerstvý chléb. Kolem seděli turisté — mladí, sebejistí, hluční. Nikdo si mě nevšímal a právě proto se mi dýchalo lehce. Mohla jsem být kýmkoli.
Po snídani jsem šla k moři. Písek pálil do chodidel, ale i to bylo příjemné — jako důkaz, že jsem opravdu tady. Vlny mi měkce narážely do nohou a každá jako by smývala únavu minulých let. Stála jsem po kolena ve vodě a šeptala:
— Marie, dokázala jsi to.
Slunce stoupalo výš, vzduch houstl horkem. Kolem byly štíhlé dívky v plavkách, opálení muži, křik racků a vůně soli. Připadala jsem si jako host v cizím ráji, ale kupodivu ne jako vetřelec.
Když jsem se vrátila do hotelu, našla jsem zprávu od dcery: „Mami, kde jsi? Proč nevoláš?“
Odpověděla jsem: „Odpočívám, všechno je v pořádku,“ a přidala smajlíka. Poprvé po dlouhé době.
Odpoledne jsem vyrazila na trh. Chtěla jsem koupit suvenýry, něco hezkého, co si přivezu domů. Tržiště hlučelo jako živé srdce města. Prodavači se usmívali, vyvolávali ceny, natahovali ruce. Vzduch byl plný vanilky, pižma, ovoce a pražených ořechů.
Procházela jsem mezi stánky, prohlížela si zlaté náramky a hedvábné šátky. U jednoho pultu jsem se zastavila. Jantarové náušnice mi připomněly mládí.
Prodavač byl snědý, tmavovlasý, s očima jako ze starého filmu. Oslovil mě lámanou češtinou s měkkým přízvukem:
— Krásné náušnice pro krásnou ženu.
Zčervenala jsem:
— Já se jen dívám.
— Dívat se, to už je začátek volby, — usmál se.
Nechtěně jsem se zasmála. Představil se:
— Karím. A vy odkud?
— Z Česka, — odpověděla jsem.
— Studená země, horké srdce, — mrkl na mě.
Tváře mi zahořely. Ale v jeho slovech nebyla hrubost. Byla v nich lehká, hravá pozornost, kterou jsem necítila celé roky.
Ukazoval mi šperky a o každém vyprávěl, jako by před ním neležely náušnice a náramky, ale malé příběhy. Hlas měl hluboký, teplý, obklopující.
— Vezměte si tyhle, — řekl najednou. — Dárek.
— Ne, to nemůžu.
— Můžete. Za úsměv.
Vzala jsem náušnice. Byly lehké a teplé, jako by v sobě držely slunce. Poděkovala jsem a odešla, ale jeho pohled jsem na sobě cítila ještě dlouho.
Večer jsem seděla na balkoně, držela náušnice v dlani a přemýšlela: „Proč to udělal? Jen zdvořilost? Obchodnický trik?“ Jenže hluboko ve mně se už hýbalo cosi nebezpečného. Pocit, že se na mě život znovu dívá mužskýma očima.
Druhý den jsem šla na trh znovu. Sama sobě jsem řekla, že kvůli ovoci. Ale v hloubi duše jsem věděla, že doufám, že uvidím Karíma.
Stál na stejném místě a usmál se tak, jako by čekal.
— Vrátila jste se, — řekl tiše. — Myslel jsem, že zapomenete.
— Nešlo to, — odpověděla jsem a hned jsem se lekla vlastní upřímnosti.
Mluvili jsme, smáli se. Vyprávěl mi o Dubaji, o poušti, o lidech, kteří žijí úplně jinak. Poslouchala jsem ho jako očarovaná. Čas zmizel. Když jsem se chystala odejít, řekl:
— Zítra vám ukážu skutečné město. Ne turistické. Souhlasíte?
Přikývla jsem bez přemýšlení.
Tu noc jsem dlouho ležela vzhůru. Měsíc visel nad mořem a myšlenky kroužily: „Co to dělám? Proč?“ Jenže spolu se strachem ve mně žila radost. V hrudi to zvonilo jako před bouřkou. Netušila jsem, že ten zvuk je varování.
Probudila jsem se před úsvitem. Vzduch v pokoji byl sladký, jako by nasál sůl moře a jasmín. Srdce mi bušilo rychle, jako by dopředu vědělo, že ten den bude zvláštní. Včera Karím řekl: „Ukážu ti skutečnou Dubaj.“ Ta slova ve mně celé ráno zněla jako zaklínadlo.
Na snídani jsem sešla v bílých šatech, které jsem si šetřila na výjimečnou chvíli. Vlasy jsem si upravila pečlivě, rty jen lehce nalíčila. A poprvé po mnoha letech jsem si nepřipadala jako žena z jídelny ani jako manželka řidiče kamionu. Připadala jsem si jako žena.
V zrcadle výtahu jsem uviděla tvář, v níž se objevilo něco nového. Očekávání.
Karím čekal u vchodu do hotelu. Měl bílou košili, lehké kalhoty a tmavé brýle. Když mě spatřil, usmál se:
— Dnes vypadáte jako svítání.
Zrozpačitěla jsem a sklopila oči.
— Kam pojedeme?
— Nejdřív do staré čtvrti, tam, kde se narodilo moje město. A potom bude překvapení.