Bývalý spolužák už stačil poznamenat něco k jejímu platu i k obyčejným botám. Pak se však stalo něco, co nikdo v restauraci nečekal. Vedoucí bezpečnostní služby zamířil přímo k ní.
„Paní Terezo Nováková, letadlo už čeká.“
Michal zmlkl uprostřed věty.
Nejdřív zíral na neznámého muže v přísném tmavém obleku, potom pohlédl na Terezu a nakonec znovu na příchozího.
Vzápětí se rozesmál.
Jenže jeho smích zněl podivně, přerývaně a nervózně.
K tomuto okamžiku však zbývala ještě asi hodina a půl.
Všechno začalo březnovým telefonátem od Kláry.
„Terezo, dokážeš si představit, že už je to patnáct let od promoce? Dvacátého třetího dubna se sejdeme v restauraci. Přijdeš?“
První, co Terezu napadlo, bylo odmítnout.
Setkání připadlo na sobotu a jí právě vrcholilo uzávěrkové období. V pondělí měla předstoupit před správní radu s výslednou zprávou, takže volného času jí zbývalo zoufale málo.
Klára se ale vzdát nehodlala.
„Teri, přijď aspoň na chvíli! Dorazí skoro všichni. Pamatuješ si na Lukáše Fialu? Teď je z něj zubař. A Natálie Černá také slíbila, že přijde. Prosím.“
Nakonec Tereza podlehla.
Řekla si, že zůstane nanejvýš hodinu, možná hodinu a půl, a pak se v klidu vrátí domů.
V sobotu přijela k restauraci obyčejným městským taxíkem.
O vůz vyšší třídy se ani nepokoušela.
Na večer si oblékla nenápadné šedé šaty bez výrazných značek a pohodlné lodičky s nízkým podpatkem. Vlasy si stáhla do upraveného culíku. Na zápěstí měla pouze tenké stříbrné hodinky.
Tereza nikdy neměla potřebu dávat okolí najevo, kolik si může dovolit.
Když vstoupila do banketního sálu, setkání už bylo v plném proudu.
U dlouhého stolu sedělo přibližně třicet bývalých studentů. Z reproduktorů hrály známé písně z prvních let nového tisíciletí a po celém sále visely balónky s nápisem „15 let“.
Klára si Terezy všimla jako první a okamžitě se k ní vrhla s otevřenou náručí.
„Teri! Ty ses vůbec nezměnila!“
„Ani ty, Kláro.“
Posadily se vedle sebe.
Když k jejich místu přišel číšník, Tereza si objednala čaj.
Klára překvapeně zvedla obočí.
„Ani skleničku vína?“
„Ráno budu řídit. Nechci riskovat.“
Byla to jen částečná pravda.
Brzy ráno měla Tereza odletět na obchodní jednání, během něhož se měla uzavřít smlouva o koupi velkého logistického areálu.
Bývalým spolužákům však o své práci vyprávět nechtěla.
A proč také?
Michal dorazil asi dvacet minut poté.
Nejdřív ho všichni slyšeli, teprve potom se objevil ve dveřích.
Jeho hlas se nesl chodbou ještě předtím, než vešel do sálu.
„Tak co, lidi! Pamatuje si mě tady vůbec někdo?“
Do banketního sálu vstoupil v drahém saku. Na rukávech se mu blýskaly zlaté manžetové knoflíčky a masivní hodinky na zápěstí byly vidět i v tlumeném osvětlení.
Za ním kráčel mladý muž s koženou pracovní taškou.
Michal ho ledabyle představil:
„Tohle je můj asistent. V poslední době bez něj neudělám ani krok.“
Asistent se postavil ke zdi a okamžitě se ponořil do telefonu.
Michal si bez ptaní sedl do čela dlouhého stolu.
Nikdo ho tam nezval, ale nikdo se s ním také nechtěl hádat.
Prvních čtyřicet minut probíhalo setkání poměrně klidně.
Vzpomínali na profesory, studentské výjezdy, trapné i veselé příhody a na večer po promoci.
Michal mluvil především o sobě.
Vyprávěl o stavební firmě, pobočkách v jednotlivých regionech, počtu zaměstnanců i o tom, jak velkou společnost vybudoval.
„Jen za minulý rok jsme dokončili tři obytné komplexy,“ oznámil a začal odpočítávat na prstech. „Máme čtyři sta zaměstnanců. A obrat… No dobře, nebudu vás zatěžovat čísly.“
Právě čísly se však oháněl téměř po celý zbytek večera.
Tereza ho poslouchala bez viditelné reakce, občas se usmála a přikývla.
Klára se k ní naklonila a tiše zašeptala:
„Nezměnil se ani trochu.“
„To tedy ne,“ odpověděla Tereza stejně potichu.
Michal si jí všiml přibližně hodinu po svém příchodu.
Vzal do ruky sklenku, vstal a zamířil k oběma ženám.
„Teri! To jsi opravdu ty? Nejdřív jsem tě vůbec nepoznal.“
Tereza se na bývalého spolužáka podívala.
„Ahoj, Michale.“
Muž si ji pomalu prohlédl od hlavy až k patě.
Nejvíc se jeho pohled zastavil u jejích bot.
„A kde vlastně teď pracuješ?“
„V jedné společnosti. Mám na starosti investice.“
Michal se lehce ušklíbl.
„Investice? Nějaká banka?“
„Dalo by se to tak říct.“
Přitáhl si volnou židli, posadil se vedle nich a položil sklenku na stůl.
A právě tehdy to začalo.
„Pamatuju si, že jsi na vysoké studovala ekonomii. Po promoci ses ale úplně ztratila. Říkal jsem si, jestli ses třeba nevdala, nemáš děti a nezůstala doma na mateřské. Člověk pak snadno přijde o kariéru.“
„Ne,“ odpověděla Tereza klidně. „Na mateřské jsem nebyla.“