Už třetí týden po sobě balila Božena vnukovi do školy dva chleby se salámem. A už třetí týden se Matěj vracel domů s prázdným žaludkem.
Zpočátku tomu nevěnovala pozornost. Říkala si, že chlapec zkrátka roste a potřebuje jíst za dva. Jednou večer si však všimla, jak si při večeři opatrně schoval pod stůl kousek sekané a zabalil ho do ubrousku. Na nic se neptala. Matěj jí beztak odpovídal téměř výhradně „ano“, „ne“ nebo „nevím“. Jakmile položila o otázku navíc, stáhl se do svého pokoje a zůstal tam až do rána.
Ještě v létě býval ten pokoj nejhezčí místností v domě. Stála v něm stará skříň s nádobím a na stěně visel koberec. Teď tam bydlel desetiletý chlapec, kterého Božena za celý jeho život viděla sotva pětkrát.
Lenka přivezla syna v posledních srpnových dnech. Vystoupili z autobusu u obecního úřadu. Matěj měl na zádech batoh, Lenka v rukou dvě těžké tašky a oči zarudlé po probdělé noci.
„Mami, nebude to navždycky,“ vysvětlovala v kuchyni, zatímco Matěj seděl na zápraží. „Možná rok, nejvýš rok a půl. V Rakousku se ve skladu vydělává dobře, už jsem všechno domluvila. Sama ho tady prostě neuživím. Vždyť víš, kolik dnes stojí oblečení, zimní boty nebo doučování z matematiky. A na nájem už mi skoro nezbývá.“
„Já nejsem proti tomu, aby tu bydlel, Lenko. Jenže mě skoro nezná.“
„Pozná tě. Je to hodný kluk, mami. Jen je trochu uzavřený.“
Na otce si Matěj pamatoval jen matně. Odešel od nich, když byly chlapci čtyři roky, a od té doby mu ani jednou nezavolal k narozeninám. Lenka o bývalém manželovi nemluvila. Matěj se neptal. Tak spolu žili, dokud peníze nezačaly mizet rychleji, než přicházela další výplata.
Druhý den ráno Lenka odjela. Matěj ji doprovodil na zastávku a stál tam, dokud autobus nezmizel za zatáčkou u rybníka. Potom se vrátil na dvůr s výrazem v obličeji, při kterém se Boženě sevřelo srdce a okamžitě ho zatoužila obejmout. Dokonce k němu natáhla ruce.
Chlapec ji však beze slova obešel a zavřel se ve svém pokoji.
Tak proběhl celý září. Božena pekla zelné koláče, vařila masové knedlíčky v omáčce, které měl Matěj podle Lenky moc rád, a zajela do okresního města, aby mu koupila novou bundu. Matěj poděkoval, najedl se a bundu nosil.
Téměř nemluvil.
„Jaké to dnes bylo ve škole?“ ptala se babička.
„Normální.“
„Našel sis nějakého kamaráda?“
„Ne.“
„A líbí se ti paní učitelka? Ivana Novotná je hodná žena. Znala jsem ji ještě jako malou holku.“
„Je v pohodě.“
Tím jejich rozhovor většinou skončil.
V den, kdy se všechno změnilo, pršelo už od rána. Byl to drobný, studený říjnový déšť, který pronikal skrz oblečení až na kůži. Matěj šel ze školy kratší cestou, úzkou uličkou, kde už několik let skoro nikdo nebydlel.
Stál tam opuštěný dům Novákových. Okna měl zatlučená prkny, nakřivo postavený plot zarůstal kopřivami a střecha nad verandou se nebezpečně propadala.
Najednou se zpod verandy ozvalo štěkání.
Nebyl v něm vztek ani hrozba. Znělo chraplavě, slabě a bezradně.
Matěj se zastavil.
V temném prostoru mezi mokrými prkny se zaleskly dvě oči. Po chvíli se objevila psí hlava — šedá, s rezavými skvrnami, zarostlá zacuchanou srstí. Chlupy mu visely v chuchvalcích a na boku se mu zachytil veliký bodlák. Pes byl poměrně mohutný, ale tak vyhublý, že mu pod mokrou kůží vystupovala žebra.
„Komu patříš?“ zeptal se Matěj tiše.
Pes samozřejmě neodpověděl.
Jen opatrně očichal vzduch a jednou zavrtěl ocasem, jako by si ověřoval, jestli může tomu neznámému chlapci věřit.
Matěj sundal batoh, přímo v dešti ho rozepnul a vytáhl jeden chléb se salámem.
Pes ho spolkl skoro na dvě kousnutí. Dokonce sežral i papírový ubrousek, který na jídle zůstal přilepený.
Druhý chléb zmizel stejně rychle.
„Ty jsi ale chlupáč,“ prohlížel si ho Matěj. „Strašně chlupatý chlupáč.“
A tak pes dostal jméno Chlupáč.
Od toho dne chodil Matěj domů výhradně opuštěnou uličkou.
Nejdřív mu dával jen svačiny ze školy. Později začal nosit také kousky sekané, chleba a kosti, které zbyly po polévce. Jednou v sobotu dokonce vyměnil se spolužákem Jakubem balíček granulí za svou oblíbenou svítící gelovou propisku.
Jakub dlouho nechápal, k čemu městský kluk potřebuje psí granule, ale výhodný obchod odmítnout nechtěl.
Pod verandou vytvořil Matěj pro psa cosi jako pelíšek. Z babiččiny kůlny přinesl kus pytloviny, kterou si Božena schovávala na brambory, a rozprostřel ji na suchém místě za starým sudem. V plevelu našel plastovou misku a postavil ji tak, aby se do ní zachytávala dešťová voda.
Chlupáč začal Matěje vyhlížet už u zatáčky.
Jakmile zaslechl známé kroky, vyběhl na cestičku. Trochu přitom napadal na zadní nohu. Zřejmě ji kdysi vážně poranil a teď se jí snažil šetřit.
Matěj si sedl na schod staré verandy. Chlupáč se uvelebil vedle něj a položil chlapci těžkou hlavu do klína.
Dokázali tak sedět celou hodinu.
Někdy i dvě.
Dokud se úplně nesetmělo.
Matěj mu prsty rozčesával zacuchanou srst a vytahoval z ní bodláky.
A povídal si s ním.
Chlupáč uměl poslouchat nejlépe ze všech.
Božena se začala doopravdy bát až v listopadu.