„Lucie ode mě otěhotněla skoro okamžitě, když mi bylo dvacet. Pak ta hlupačka šla na potrat, ale na podstatě to nic nemění. Děti mít můžu.“
„Viktorie, snad chápeš, že tvoje biologické hodiny už dávno jen netikají. Ony přímo zvoní na poplach,“ poznamenal Martin klidně a odkrojil si další kousek steaku. Mluvil, jako by řešil výměnu oleje v autě, ne příchod dítěte na svět.
Viktorie zůstala nehybně sedět. Vidličku nedonesla k ústům a přes průhlednou stěnu sklenice s vodou se na manžela zadívala. Za deset let společného života se naučila rozeznat i ty nejmenší změny v jeho náladě. Tentokrát však nešlo o obyčejnou podrážděnost. Z jeho hlasu čišela chladná, předem promyšlená výčitka.
„Oba jsme byli na vyšetřeních, Martine,“ připomněla mu tiše. Snažila se zachovat klid, aby nerozbila i tak napjaté ticho večera. „Lékaři řekli, že jsem v pořádku. Nenašli vůbec nic.“
„Lékaři se také mýlí.“ Vložil si maso do úst a pomalu žvýkal, jako by v drahém jídle objevil nepříjemnou šlachu. „Nebo se jim jen nechce hledat pořádně. Podle papírů jsi zdravá, Viki. Jenže v reálném životě máme deset let prázdný dětský pokoj.“
„A co když problém není ve mně?“ odvážila se znovu vyslovit otázku, na kterou už dávno znala jeho odpověď.
Martin položil nůž i vidličku na talíř. Kov ostře cinkl o porcelán a zvuk se rozlehl místností.
„Tohle jsme probírali snad stokrát. Lucie ode mě otěhotněla okamžitě, když mi bylo dvacet. Potom šla na potrat, protože byla hloupá, ale fakt zůstává faktem. Já děti mít můžu. O tom se vůbec nebudeme bavit. Ale ty…“
Nedopověděl. Zbytek věty nechal viset ve vzduchu.
Viktorie cítila, jak se jí v hrudi zvedá horká vlna křivdy, ale jako vždy ji přinutila ustoupit. Stále si namlouvala, že ho miluje. Anebo se za těch deset let láska, zvyk a připoutanost propletly natolik, že už je nedokázala rozeznat.
Práce gemoložky ji naučila trpělivosti. Skutečnou hodnotu kamene člověk nepozná při letmém pohledu. Musí ho dlouho prohlížet pod správným světlem a z různých úhlů. Viktorie pořád doufala, že Martin jednou pochopí, že manželství není soutěž v hledání viníka, ale schopnost čelit problémům společně.
„Mohli bychom zkusit jinou kliniku,“ navrhla a nepřestávala se mu dívat do očí. „Půjdeme tam oba. Mají nové vybavení, dělají rozšířená vyšetření i genetické testy. Vyloučíme všechny možnosti. Jestli se ukáže, že je problém opravdu u mě, budu se léčit. Když bude třeba, podstoupím i umělé oplodnění. Jen chci vědět, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách.“
Martin se ušklíbl a otřel si rty ubrouskem. V jeho očích si Viktorie všimla něčeho, co tam dřív nevídala. Byla v nich netrpělivost, ale také podivné očekávání.
„Dobře,“ souhlasil překvapivě snadno. „Na ty tvoje testy půjdu. Ale jen za jedné podmínky.“
„Jaké?“
„Až se ukáže, že jsem zdravý jako býk a problém je buď v tobě, nebo v naší údajné neslučitelnosti, nebudeš dělat scény, až ti řeknu, co hodlám s naším manželstvím dál. Platí?“
Viktorie přikývla. Tehdy ještě netušila, že Martin už své rozhodnutí dávno učinil. Vyšetření potřeboval jen jako oficiální potvrzení vlastní pravdy a jako způsob, jak si před sebou očistit svědomí.
Dívala se na jeho silné, upravené ruce. Ruce kamerového operátora, který běžně ovládal drahé drony nad filmovými scénami. Kdysi věřila, že právě takové ruce dokážou udržet pohromadě i celou rodinu. Vůbec však nechápala, co Martina u ní po celá ta léta doopravdy drželo.
Následující dva týdny se změnily v únavné čekání. Martin odevzdal vzorky s výrazem uraženého šlechtice, kterého přinutili sestoupit ze svého trůnu a prokázat laskavost obyčejnému člověku. O své mužské síle byl přesvědčený tak dokonale, že se jeho sebejistota téměř dala nahmatat.
Viktorii naopak stále víc svíral neklid. Nebyl to konkrétní strach. Spíš lepkavé, nevysvětlitelné tušení, podobné pocitu před bouřkou. Obloha byla ještě modrá a slunce svítilo, ale vzduch už ztěžkl a voněl prachem a elektřinou.
Začala si všímat věcí, které předtím přehlížela. Při své práci dokázala odhalit drobné vnitřní vady i na kamenech, které na první pohled působily dokonale. Jakmile se stejnou pozorností pohlédla na vlastní manželství, objevily se praskliny.
Martin se domů vracel čím dál později. Jeho práce sice nikdy neměla pravidelný rozvrh, ale dříve jí vždy napsal. Posílal fotografie z natáčení, legrační videa nebo si stěžoval na dalšího náladového režiséra. Teď mizel beze slova.
„Náročná zakázka,“ odpovídal ledabyle, když se ukázal doma dlouho po půlnoci.
Přinášel s sebou pach cizího života. Ne vůni ženského parfému — Martin byl příliš opatrný, než aby udělal tak očividnou chybu. Bylo to něco jiného. Svěžest luxusního automobilu, jaký nikdy nevlastnili, a sotva znatelná vůně dětského pudru nebo sladkého mléčného krému.
Jednoho večera odešel do sprchy a jeho telefon položený na nočním stolku se rozsvítil. Na displeji se objevila zpráva od kontaktu označeného jako „M. logistika“.
„Miminko zase kope. Čekáme na tatínka.“