„Sundejte si je.“
Žena stojící na mém zápraží strnula a sevřela látku světle modré sukně.
„Prosím?“
„Ty šaty patřily mé dceři.“
Jednou rukou jsem se opřela o rám dveří a upřeně sledovala pět perel našitých na levém rameni. Byly křivé, každá trochu jinak vysoko.
Eliška se do těch šatů kdysi zachytila zipem ve zkušební kabince. Sama jsem jí perly přišívala zpátky. Tak nedokonale, že podobné šaty nemohly patřit nikomu jinému.
„Sundejte si je.“
Žena sáhla k zapínání u krku.
„Můžu se převléknout v autě.“
„Ne.“
Nevěděla jsem, co vlastně chci. Jen jsem nechtěla, aby se svlékala přede mnou na zápraží nebo aby šaty ledabyle odhodila na sedadlo svého vozu.
Před dvaceti lety zemřela moje šestnáctiletá dcera den před maturitním plesem.
O čtyři roky později jsem světle modré šaty pečlivě složila do krabice určené charitě a šeptem se rozloučila s budoucností, která už pro ni nikdy nenastane.
„Opravdu se můžu převléknout v autě,“ zopakovala žena.
A teď ty šaty měla na sobě úplně cizí osoba.
„Jmenuji se Magdaléna,“ řekla. „Našla jsem je ve výprodeji. Moje dcera se příští týden vdává a chtěla jsem si je vzít na její svatbu.“
„Přijela jste sem rovnou v nich?“
„Zkoušela jsem si je, když z podšívky něco vypadlo.“
Otevřela malou kabelku zavěšenou na zápěstí.
„Přijela jste sem rovnou v těch šatech?“
Vytáhla zažloutlou obálku a mně se podlomila kolena.
Na přední straně bylo napsáno moje jméno i adresa.
Mým rukopisem.
Magdaléna mi obálku podala.
„Myslela jsem, že vám ji musím vrátit.“
Natáhla jsem ruku a vzala ji.
„Tohle jsem psala já.“
„Já vím.“
Prudce jsem k ní zvedla oči.
„Jak to víte?“
„Dopis je určen Elišce. Vaší dceři.“
Slyšet její jméno z úst neznámé ženy bylo, jako by mi někdo sevřel hrdlo.
„Četla jste ho?“
„První stránku.“
„Neměla jste na to právo.“
„Já vím.“
Neomlouvala se. Nesnažila se obhajovat. A právě proto pro mě bylo těžší zůstat rozzlobená.
Magdaléna o krok ustoupila.
„Přestala jsem, jakmile jsem pochopila, co držím v ruce. Na obálce byla vaše adresa. Netušila jsem, jestli tu ještě bydlíte, ale nedokázala jsem dopis vyhodit.“
„Mohla jste ho poslat poštou.“
„Mohla.“
„Tak proč jste to neudělala?“
Sklopila pohled k sukni.
„Protože jste v něm napsala, že jste svou dceru nikdy neviděla v těchto šatech.“
Obálku jsem přitiskla k hrudi.
„Šaty přežily,“ řekla jsem. „Eliška ne.“
Magdalénin výraz změkl.
Znovu sáhla po zapínání u krku.
„Nechám vám je.“
Měla jsem souhlasit. Místo toho jsem dál hleděla na křivou řadu perel.
„Chtěla jste je přešít?“
Dotkla se svého ramene.
„Nechám vám celé šaty.“
„Ne. Líbí se mi, že nejsou přišité dokonale.“
Něco se ve mně pohnulo. Nestačilo to k tomu, abych ji pozvala dál nebo abych jí odpustila šok, který mi přinesla na práh. Stačilo to ale k tomu, abych po ní šaty nechtěla.
„Nechte si je,“ řekla jsem. „Jen odejděte.“
Magdaléna položila na zábradlí malou kartičku.
„Zítra pořádám čajové posezení pro svou dceru Kláru. Kdybyste si to rozmyslela, jste vítaná.“
„Nerozmyslím.“
Zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a sevřela dopis napsaný Elišce před šestnácti lety.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že ho neotevřu.
Vydržela jsem sotva minutu.
Eliška hledala ty šaty půl roku. Vyzkoušela skoro čtyřicet jiných modelů, než vyšla ze zkušební kabinky právě v těch světle modrých.
„To jsou ony, mami.“
Pomalu se přede mnou otočila a potom mě zatahala za rukáv, jako vždycky, když si něco opravdu přála.
„Slib mi, že si je necháš navždycky.“
„Ještě sis je ani jednou nevzala, Eliško.“
„Slib mi, že si je necháš navždycky.“
„Slibuji.“
„Já slibuji.“
Následující ráno vyrazila Eliška na výlet s Janou, Bárou a ještě jednou spolužačkou. Chtěly spolu strávit poslední klidný den před maturitním plesem a koncem školy.
Lenka měla jet také, ale ráno se probudila s vysokou horečkou.
„Vyfoťte úplně všechno,“ požádala Elišku po telefonu.
„I ty nejnudnější stromy?“ smála se Eliška.
„Hlavně ty nejnudnější.“
Podala jsem jí lehkou bundu.
„Podle předpovědi bude pršet.“
„Vrátíme se dřív.“
Políbila mě na tvář.
„K večeři budu doma.“
To byla poslední slova, která jsem od ní slyšela.
Cestou zpátky pršelo tak prudce, že téměř nebylo vidět na silnici. Řídila Jana. Bára a Eliška seděly vzadu.
Do domu jim zbývalo méně než dvacet minut, když se svah náhle utrhl.
Proud bahna a vody narazil do auta, prorazil svodidla a smetl vůz do zatopené rokle.
Jana a Bára přežily.
Tělo druhé spolužačky našli následujícího rána. Elišku nikdo nenašel.
Strážník Karel mi řekl, že ji proud nejspíš odnesl dál po řece.
Pátrání pokračovalo dva týdny, dokud vysoká voda neudělala další postup příliš nebezpečným.
O několik měsíců později byla Eliška úředně prohlášena za mrtvou a já pohřbila prázdnou rakev.
Nejtěžší bylo vrátit se domů a vidět maturitní šaty visící na dveřích jejího pokoje. Čekaly na večer, který přišel a skončil bez ní.
Několik let jsem téměř nedokázala vstoupit dovnitř. Každé jaro jsem se zastavila na prahu a přemýšlela, jaký účes by si Eliška na ples udělala.
Jednoho dne mi terapeutka, doktorka Nováková, navrhla, abych dceři napsala dopis.