Žena seděla přímo na schodech — na té verandě, kde měla být právě teď Klára. Místo židle jí sloužil obrovský kostkovaný kufr. Vedle něj stál ještě jeden, modrý, pevně stažený popruhem, aby se nerozevřel. Neznámá se ovívala napůl přeloženým papírem. Když Klára přišla blíž, všimla si na něm známého loga. Bylo úplně stejné jako to, které svítilo na displeji jejího telefonu.
„Jdete do bytu číslo sedm?“ zeptala se žena místo pozdravu.
„Do sedmičky.“ Klára porovnala číslo na dveřích s adresou v aplikaci. „Mám ho rezervovaný od dneška do neděle.“
„Děvenko,“ žena vstala, oprášila si sukni a podala jí vytištěné potvrzení, „já si tenhle byt pronajala už v březnu. Nechala jsem si všechno vytisknout, protože mi telefon nastavoval vnuk a já mu nevěřím. Ani telefonu, ani vnukovi.“
Bylo půl třetí odpoledne, teploměr ukazoval ve stínu třicet čtyři stupňů a na verandu žádný stín nedopadal. Klára jela devět hodin autobusem z Olomouce, dvakrát uvízla v koloně a celou cestu myslela jen na jediné: odemknout dveře, hodit batoh na zem a svalit se do postele v prázdném bytě. Dokonale prázdném. Celý týden bez jediného člověka nablízku.
Teď však před ní stál člověk. Žena kolem šedesátky, v širokém slaměném klobouku, s odhodlaně vysunutou bradou a dvěma kufry, které očividně neměly v úmyslu z těchto schodů jen tak zmizet.
Majitel bytu Petr zvedl telefon až po čtvrtém zazvonění.
„Dámy, já vůbec nechápu, jak k tomu mohlo dojít,“ ozval se s upřímným zmatkem v hlase. „Systém nějak vytvořil dvojitou rezervaci. Vidím obě potvrzení. Vrátím vám samozřejmě všechny peníze a ještě přidám nějakou kompenzaci…“
„O kompenzaci nestojím,“ přerušila ho Klára. „Potřebuju místo, kde budu spát.“
„Mně už jednou slíbili, že mi vrátí peníze,“ naklonila se žena k telefonu. „Bylo to v roce 2019 za zájezd. Vrací mi je dodnes.“
Petr slíbil, že obvolá známé a zkusí najít jiné ubytování. Potom hovor ukončil. Klára si sedla na nejnižší schod a otevřela mapu. V srpnu rostou ceny u moře stejně rychle jako teplota vzduchu. Všechny zbývající možnosti byly nehorázně drahé. Projížděla jeden inzerát za druhým a s každou další částkou měla blíž k slzám.
„Tak co?“ vyzvídala neznámá.
„Drahé. Šíleně drahé.“
Žena krátce a hlasitě hvízdla. Nebylo to žádné elegantní zapískání, spíš zvuk, jakým kluci na fotbalových tribunách povzbuzují hráče.
„Marie Novotná,“ představila se po krátké odmlce. „Můžete mi říkat jen Marie, ale pak mám pocit, že jsem zase v práci. A já už jsem přece důchodkyně.“
„Klára.“
„Tak poslouchejte, Kláro. Já odsud nikam neodjedu. Od března se mi o tomhle bytě zdá. Několik měsíců jsem na něj šetřila z důchodu. A je tu balkon s výhledem na zátoku.“
„Já jsem také šetřila,“ odpověděla Klára tišeji, než původně chtěla. „Upřímně řečeno, na tenhle týden jsem dávala peníze stranou celý rok.“
Dalších dvacet minut se přely. Zjišťovaly, která z nich rezervaci zadala dřív a která přijela jako první. Probíraly, zda mladá žena skutečně snáz najde jiné ubytování a jestli se starším lidem častěji odpouští, když tvrdohlavě sedí na cizích schodech. Marie Novotná předkládala argumenty s razancí zkušené advokátky, zatímco Klára odpovídala stále úsečněji a její vztek sílil. Pak se Petrovi vybil telefon a už se mu nedalo dovolat.
„Dobře,“ řekla nakonec Marie Novotná a vytáhla z kabelky klíč, který majitel nechal pro obě ženy ve schránce. „Jednu noc přespíme společně. Jen jednu. Zítra určitě něco vymyslí. Jinak mu napíšu takovou recenzi, že se odtud bude muset odstěhovat on sám.“
Byt byl malý, tvořil jedinou místnost. U okna stála široká postel, u zdi rozkládací pohovka. V kuchyňském koutě se tísnil sporák se dvěma plotýnkami. Nechyběl ani slíbený balkon. Za střechami okolních domů se skutečně třpytila úzká stříbrná čára zátoky.
Marie Novotná zabrala postel bez jediného vyjednávání. Jednoduše na ni položila kufr.
„Na pohovce neusnu,“ oznámila, aniž se otočila. „Ráno budu mít záda jako starý kůň. Vy jste mladá, vám je to jedno.“
Kláře to jedno nebylo. Jenže po dlouhé cestě už neměla sílu na další hádku.
Ten večer spolu téměř nemluvily. Marie Novotná vybalovala dlouze a důkladně. Z modrého kufru vytáhla vlastní polštář v květovaném povlaku, malý moka kávovar, balíček kávy zabalený v utěrce a čtyři různé klobouky. Klára ji pozorovala z pohovky a přemýšlela o obsahu svého batohu: dvě kraťasy, plavky, opalovací krém a kniha, kterou nedokázala dočíst už minulé léto.
Přesně v deset Marie Novotná pustila rádio. Ne nahlas, ale přece jen ho zapnula. Nejdřív začal pořad o zahradničení, potom se ozvaly staré písně.
„Vy to opravdu hodláte poslouchat?“ zeptala se Klára do tmy.
„S rádiem usínám už třicet let. Nebo chcete, abych dnes nespala vůbec?“
Klára se otočila ke zdi a přetáhla si polštář přes hlavu. Když se propadala do spánku, stačila si pomyslet, že tohle je nejhorší dovolená v jejím životě. Začala přesně tak, jak skončil celý předchozí rok — úplně jinak, než si naplánovala.
Kláru probudila vůně kávy.