O tom, že se se mnou můj manžel chystá rozvést, se jeho příbuzní dozvěděli dřív než já. Zbývalo už jen zjistit, jestli ten příběh vymyslela jeho matka sama, nebo zda byl Petr tak zvyklý poslouchat ji, že jí dovolil rozhodovat za naši rodinu.
Telefon od Natálie zazvonil kolem páté odpoledne.
Právě jsem skončila v práci a uklízela dokumenty ze stolu, když se na displeji objevilo její jméno.
Natálie byla Petrova sestřenice. Vycházely jsme spolu dobře, ale bez vážného důvodu jsme si téměř nikdy nevolaly.
„Lenko, vůbec nevím, jak se tě na to zeptat,“ začala nejistě. „Jen prosím nemysli si, že se pletu do cizích věcí.“
Odložila jsem klávesnici.
„Natálko, povídej rovnou.“
„Vy s Petrem se opravdu rozvádíte?“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla.
„Co jsi říkala?“
„Růžena dnes obvolávala příbuzné. Vyprávěla, že už je u vás všechno rozhodnuté. Že Petr konečně podal žádost o rozvod.“
Podívala jsem se směrem k ložnici.
Ráno odešel manžel do práce o něco dřív než já. Než vyšel z domu, ještě se zeptal, jestli má večer koupit tablety do myčky.
Je zvláštní, že o blížícím se rozvodu se nezmínil ani slovem.
„Natálie,“ zeptala jsem se klidně, „a kdy mi Petr hodlal tuhle úžasnou novinku oznámit?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Takže ty o ničem nevíš?“
„Teď už ano. Díky tobě.“
„Proboha, Lenko, promiň! Byla jsem přesvědčená, že jste to spolu probrali.“
„A co dalšího Růžena říkala?“
„Vlastně nic zvláštního…“
Po takové větě se obvykle ukáže to nejzajímavější.
„Natálie, neskrývej přede mnou podrobnosti.“
Těžce si povzdechla.
„Říkala, že tě Petr strašně dlouho snášel. Že teď konečně bude moct žít v klidu. A že byt je napsaný na něj, takže s bydlením nebude mít žádný problém. Právě proto jsem ti zavolala. Znělo to celé nějak divně.“
Najednou jsem před sebou úplně jasně viděla naši předsíň.
Velkou skříň, kterou jsme vybírali společně.
Petrovu poličku, věčně zavalenou rukavicemi a nejrůznějšími drobnostmi.
Tmavou šmouhu na zdi od kola, kterou už druhým rokem sliboval přetřít.
A ukázalo se, že celý byt patří výhradně jemu.
„Děkuju, Natálie, že jsi mě varovala.“
„Lenko, opravdu jsem tě nechtěla rozrušit…“
„Udělala jsi správně. Neboj se.“
Po ukončení hovoru jsem ještě chvíli seděla bez hnutí a svírala telefon.
Pak jsem otevřela zprávy.
Čekala tam už zpráva od manželky jednoho z Petrových přátel:
„Lenko, drž se. Kdybys cokoli potřebovala, zavolej.“
Neodpověděla jsem.
Místo toho jsem vytočila číslo tchyně.
Růžena zvedla telefon téměř okamžitě.
„Ano, Lenko?“
Její hlas zněl až překvapivě spokojeně.
„Růženo, dnes jste obvolávala příbuzné?“
„Volala jsem. A co má být?“
„Říkala jste jim, že se s Petrem rozvádíme?“
Na chvíli se odmlčela.
„Samozřejmě. Proč bych měla skrývat něco tak zřejmého?“
„Před kým byste to měla skrývat?“
„Před lidmi, pochopitelně. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděli.“
Otočila jsem se k oknu, ale hned jsem od něj odvrátila pohled.
Naproti visela naše svatební fotografie v malém dřevěném rámečku. Na snímku jsme se s Petrem usmívali a vůbec netušili, kam jednou dojdeme.
„Růženo, my jsme s Petrem o rozvodu vůbec nemluvili.“
„Tak už bylo nejvyšší na čase o něm začít mluvit.“
„Pověřil vás Petr, abyste všem oznámila, že se rozvádíme?“
„Proboha, Lenko, proč mě vyslýcháš? Syn mi všechno řekl.“
„Co přesně?“
„Že je unavený z vašich neustálých hádek. Že se doma necítí dobře. Že se pořád přete. Opravdu si myslíš, že by si muž patnáct let stěžoval matce jen tak, pro nic za nic?“
Petr si patnáct let rozhodně nestěžoval.
Posledních pět měsíců však zřejmě bylo mnohem zajímavějších, než jsem si myslela.
„Takže vám neřekl, že je definitivně rozhodnutý rozvést se?“
„Jaký rozdíl je v tom, jak člověk své myšlenky vyjádří?“
„Pro mě obrovský.“
Tchyně podrážděně vydechla.
„Jen jsem se rozhodla situaci vyjasnit. Někdy člověku chybí odvaha udělat nutný krok sám. Petrovi zvlášť. Vždyť dobře víš, jaký je.“
Ano, jeho povahu jsem znala velmi dobře.
„Takže jste ten krok udělala za něj?“
„Nic jsem za něj nerozhodovala! Jen jsem příbuzným oznámila, že se můj syn s tebou rozvádí.“
Řekla to stejně lhostejně, jako kdyby oznamovala změnu tarifu u mobilního operátora.
„Jsi pořád ještě mladá, Lenko. Najdeš si jiného muže. Děti nemáte, nic vás nespojuje. Proč se dál navzájem trápit?“
Bylo mi čtyřicet sedm.
Z pohledu jednasedmdesátileté ženy ovšem nejspíš vypadají mladě a plní možností všichni, kdo jsou mladší než ona.
„A co bude s bytem?“ zeptala jsem se.
Růžena okamžitě zpozorněla.
„Co by s ním mělo být?“
„Natálie zmínila, že jste stihla probrat i bydlení.“
„Řekla jsem jen pravdu. Byt je napsaný na Petra. Můj syn tedy určitě nezůstane bez střechy nad hlavou.“
„Rozumím.“
„Jen prosím nezačínej ze zlosti majetkové spory. Jste oba dospělí.“
Pomalu jsem přejela prstem po okraji telefonu.
Před pěti měsíci řekla téměř totéž u našeho jídelního stolu.
„Kdybyste se někdy rozešli, pamatuj si: byt patří Petrovi.“
Tehdy manžel nespokojeně zamumlal:
„Mami, už toho nech.“