Jakmile Petr postavil kufr vedle domovních dveří, Jana pochopila, že tentokrát nejde o žádnou pracovní cestu.
Košile měl složené až podezřele pečlivě. Nabíječku hledal déle, než bylo nutné, a při tom se jí vytrvale vyhýbal pohledem.
Za okny ležel sychravý březen. Ze střechy odkapávala voda, u branky se černaly zbytky starého sněhu a vítr rozhoupával větve jabloně tak prudce, až narážely do skla.
Jana stála u kuchyňského okna a dívala se do dvora.
— Jano…
Neotočila se.
— Co je?
Petr si odkašlal.
— Musíme si promluvit.
— Ty už jsi přece rozhodnutý. O čem chceš mluvit?
Muž zmlkl.
Jana se obrátila až ve chvíli, kdy uslyšela cvaknutí zámků kufru.
— Odcházíš k Aleně?
Petr sebou trhl.
Až do poslední chvíle zřejmě doufal, že jeho žena nic netuší.
— Jak… jak to víš?
— Na tom už nezáleží.
Sedl si na kraj stoličky.
— Nechtěl jsem, aby to dopadlo právě takhle.
— A jak sis to představoval? Že ti pomůžu balit?
— Jano…
— Miluješ ji?
Dlouho zíral do podlahy. Pak tiše odpověděl:
— Myslím, že ano.
Čtyři slova. A přesto bolela víc než křik.
Alena nebyla žádná náhodná známá. Dvaadvacet let patřila k Janiným nejbližším přítelkyním.
Společně studovaly, společně se vdávaly, vítaly Nový rok, vozily děti k moři a svěřovaly si všechno, co se nedalo říct nikomu jinému. Dělily se o recepty, šaty i poslední peníze.
Když Aleně zemřel otec, Jana u ní tři noci seděla a odmítala odejít. A když musela Jana do nemocnice na operaci, Alena jí každý den nosila domácí vývar.
A právě tahle žena jí teď odváděla manžela.
— Vedle ní se cítím jako někdo jiný, pokračoval Petr. — Jako bych znovu žil.
Jana se krátce, hořce usmála.
— Takže vedle mě jsi byl mrtvý?
— Takhle jsem to nemyslel.
— Samozřejmě.
Petr vstal.
— Nechci ti ublížit.
— Na to už je pozdě.
Čekal výbuch. Slzy, výčitky, možná hysterii. Pravděpodobně měl v hlavě připravené odpovědi na všechno, co mu mohla říct.
Jana však jen otevřela dveře.
— Běž.
— Jano…
— Vybral sis. Tak běž.
Petr zvedl kufr a u prahu se ještě zastavil.
— Odpusť mi.
Jana se mu podívala přímo do očí.
— Ne teď. Možná jednou bude to slovo něco znamenat.
Dveře se zavřely.
Teprve potom si Jana všimla, že se jí třesou ruce.
Následujícího dne jí Alena poslala zprávu:
„Vím, že mě nenávidíš. Ale srdci člověk neporučí. Doufám, že mi jednou porozumíš.“
Jana si ji přečetla dvakrát. Potom ji smazala a Alenino číslo zablokovala.
Dvaadvacet let přátelství zmizelo jediným pohybem prstu.
Plakala až v noci. Potichu. Tak, aby ji neslyšela matka, která bydlela o dvě ulice dál. Tak, aby nic nepoznaly její dospělé děti, volající jí každý večer. A tak, aby ani stěny domu nezjistily, jak slabá se cítila.
Ráno vstala, opláchla si obličej studenou vodou a odjela do práce.
Pracovala jako zdravotní sestra v malé vesnici. Poprvé v životě byla vděčná za nekonečné fronty, měření tlaku, převazy, injekce a naléhavá volání.
Cizí bolest jí pomáhala přežít tu vlastní.
Jenže vesnice byla malá.
Za týden už všichni věděli, že Petr odešel k Aleně.
Někteří Janu litovali. Jiní Alenu odsuzovali. A další s potěšením vyprávěli podrobnosti, které si sami vymysleli.
Jediná Janina matka, Marie, nepomlouvala. Chtěla jednat.
— Ukaž mi tu Alenku! rozčilovala se. — Vysvětlím jí, jak se má člověk chovat k cizím manželům!
— Mami, nech toho.
— A proč bych měla? Dvaadvacet let seděla u našeho stolu! Jedla moje marmelády!
Jana se navzdory všemu zasmála.
— Nejvíc tě mrzí marmeláda?
— Samozřejmě! Jahody jsem sbírala sama!
Vzápětí Marie zvážněla.
— Dceruško… Jestli se k tobě bude chtít vrátit, neber ho hned zpátky.
— Nevrátí se.
— To říkají všichni, než se začnou vracet.
Jaro přešlo v léto a Jana se pomalu začala znovu nadechovat.
Nejen přežívat. Opravdu žít.
Nechala kuchyň vymalovat světle žlutou barvou, o níž Petr vždycky tvrdil, že ho z ní bolí oči. Koupila pestré závěsy a vyhodila staré křeslo, ve kterém celé roky sedával. Na verandě si postavila několik květináčů.
Po dlouhé době se sama vydala s kolegyněmi k jezeru.
Jednoho večera si uvědomila, že na Petra celé dvě hodiny ani nepomyslela.
Později vydržela půl dne. Potom celý den.
Bolest nezmizela. Jen přestala řídit její život.
U Petra se mezitím všechno vyvíjelo jinak, než si představoval.
První týdny u Aleny působily jako dovolená. Vítala ho v hezkých šatech, večeřeli při svíčkách, jezdili do města a smáli se věcem, které jim dřív připadaly bezvýznamné.
— Proč jsme to neudělali už dávno? ptala se Alena.
— Protože jsme byli hloupí, odpovídal Petr.
Jenže žádná slavnost netrvá věčně.
Po dvou měsících Petr zjistil, že Alena nechodí pořád upravená a usměvavá. Někdy měla na sobě starý župan a dokázala se rozčílit kvůli neumytému hrnku.
Alena zase poznala, že její romantický Petr nechává ponožky pod postelí, usíná u televize a nesnáší, když ho někdo po práci nutí někam jít.
Začali se hádat.
Nejdřív opatrně. Potom hlasitěji.
— Stal se z tebe nudný člověk! křičela Alena.
— A z tebe je nesnesitelná ženská!
— Já jsem taková byla vždycky!
— Nebyla!
— Byla! Jenže dřív jsi ke mně chodil na dvě hodiny. Teď mě vidíš celý den!