Ta věta Petrovi utkvěla v hlavě.
Protože byla pravdivá.
Nemiloval Alenu takovou, jaká skutečně byla. Miloval dvě ukradené hodiny, během nichž neexistovaly účty, opravy, únava ani domácí starosti.
Alena zase milovala muže, který jí nosil květiny a vždycky spěchal zpátky do svého života. Ne toho, který večer bručel nad cenami energií.
V srpnu už spolu téměř nedokázali mluvit klidně.
Jednoho dne se Petr vrátil z práce a na verandě uviděl svůj kufr.
Ten samý, se kterým kdysi odešel od Jany.
Alena stála ve dveřích.
— Vezmi si věci.
— To myslíš vážně?
— Naprosto.
— Kvůli včerejší hádce?
— Ne kvůli včerejšku. Kvůli posledním čtyřem měsícům.
— A kam mám jít?
Alena pokrčila rameny.
— Když jsi opouštěl Janu, taky ses o to nezajímal.
Dveře se zavřely.
Petr zůstal stát s kufrem v ruce.
Nejdřív přespal u známého. Druhý den mu ten muž rozpačitě oznámil:
— Nezlob se, ale moje žena s tím nesouhlasí.
Potom Petr strávil noc v malé místnosti u dílny.
A třetí večer se vydal tam, kam se mu chtělo ze všeho nejméně.
K Marii. Ke své bývalé tchyni.
Otevřela branku a několik vteřin na něj beze slova hleděla.
— Dobrý večer, Marie.
— Už jsem tě viděla i v lepším stavu.
— Můžu se na něco zeptat?
— Ptej se.
Petr polkl.
— Nemám kde přespat.
Marie přimhouřila oči.
— A napadlo tě přijít právě k matce ženy, kterou jsi opustil?
Sklonil hlavu.
— Nemám nikoho jiného.
— A Alena je kde?
— Vyhodila mě.
Marie se nečekaně hlasitě rozesmála. Smích však brzy ztichl.
— Bůh má zvláštní smysl pro humor.
Petr mlčel.
— Do domu tě nepustím, řekla Marie.
— Rozumím.
— V zahradním domku ale přespat můžeš.
Petr zvedl hlavu.
— Opravdu?
— Neraduj se. Není to odpuštění. Jen je venku podzim a já zatím nejsem tak bezcitná, jak ses na jaře ukázal ty.
V domku stála stará dřevěná lavice. Petr si pod hlavu podložil srolovanou bundu a dlouho hleděl do stropu.
Poprvé po mnoha měsících se nepokoušel svalit vinu na někoho jiného.
Ani na Alenu. Ani na Janu. Ani na věk. Ani na jednotvárný život.
Rozhodnutí udělal on.
A na té tvrdé lavici teď ležel on.
Uplynul týden. Potom další.
Přes den bral jakoukoli práci. Opravoval ploty, sekal dřevo, pomáhal sousedům se střechami. Večer se vracel do zahradního domku.
Marie mu občas nechala na zápraží talíř polévky. Do domu ho nikdy nepozvala a na Alenu se nikdy nezeptala.
Jednou Petr řekl:
— Děkuju vám.
— Neděkuj. Raději přemýšlej.
— To teď dělám pořád.
— Tak je to poprvé za osmačtyřicet let, co se zabýváš něčím užitečným.
Jana se o všem dozvěděla náhodou.
V sobotu přijela matce pomoct se sklizní jablek. Prošla dvorem a u zahradního domku si všimla pánských bot.
Poznala je okamžitě.
Před několika lety je Petrovi kupovala sama.
Zastavila se a uvnitř jí náhle všechno ztuhlo.
— Mami!
Marie vykoukla z kuchyně.
— Co se děje?
— Čí jsou ty boty?
Matka zmlkla. Jana už nepotřebovala slyšet nic dalšího.
— Mami…
— Petr je tady.
— Kde?
— V domku.
Jana na ni několik vteřin jen hleděla.
— Ty jsi ho sem pustila?
— Do domu ne.
— Jaký je v tom rozdíl?
— Velký. V domě bydlí lidé. V domku přespává tvůj bývalý manžel.
— Mami!
— Co jsem měla dělat? Nechat ho venku?
— Ano!
Marie položila nůž na stůl.
— Ty bys ho tam nenechala.
— Nevíš, co bych udělala!
— Já tě porodila. Trochu tě znám.
Jana si sedla.
— Jak dlouho tu je?
— Tři týdny.
— A ty jsi mi nic neřekla?
— Prosil mě, abych mlčela.
— A ty jsi ho poslechla?
— Ne. Jen jsem si myslela, že se to dozvíš sama, až přijde správná chvíle.
Jana si zakryla obličej dlaněmi.
— Kde je teď?
— Pomáhá sousedovi opravovat střechu.
— Počkám na něj.
Petr se vrátil až večer. Jakmile u branky uviděl Janino auto, zůstal stát. Několik okamžiků vypadal, jako by uvažoval, že zase odejde.
Nakonec však vešel.
Jana stála na zápraží.
Petr se za ty měsíce změnil. Zhubl, zešedivěl a na tváři měl neupravené strniště. Cizí bunda mu byla příliš velká.
— Ahoj, řekl.
— Ahoj.
— Už víš?
— Teď ano.
Petr přikývl.
— Nemusíš se bát. Zítra odejdu.
— Kam?
— Něco vymyslím.
— Dobře.
Zjevně čekal jinou odpověď.
Jana sestoupila ze schodů.
— Petře.
— Ano?
— Odpověz mi na jednu otázku.
Podíval se na ni.
— Tehdy v březnu… opravdu sis myslel, že Alenu miluješ?
— Ano.
— A teď?
Petr dlouho neodpovídal.
— Teď si myslím, že jsem nemiloval ji.
— Tak co jsi miloval?
— Sebe, jaký jsem byl vedle ní.
Jana se zamračila.
— Vysvětli mi to.
— Připadalo mi, že jsem najednou mladší, zajímavější. Jako by přede mnou začínal nový život. Jenže potom mi došlo, že ten život je pořád můj. A já jsem pořád stejný člověk.
Podíval se směrem k domku.
— Jen už nemám domov.
Jana ucítila známou bolest. Tentokrát však nebyla ostrá. Byla stará, unavená a zjizvená.
— Chceš se vrátit?
Petr prudce zvedl hlavu.
— Jano, nemám právo o to žádat.
— Na to jsem se neptala.
Zavřel oči.
— Chci.
— Proč?
— Protože tě miluju.
Jana zavrtěla hlavou.
— Ne.
Petr zbledl.
— Já…
— Ty teď nevíš, jestli mě miluješ. Je ti zima, jsi sám a máš strach. To není totéž.
Petr mlčel.
Jana pokračovala:
— Kdybys přišel dřív, možná bych tě okamžitě vzala zpátky.
V jeho očích se objevila naděje.
— A teď?