Ivana měla jednoduchý plán, skoro dětsky prostý: strávit dovolenou s manželem u moře. Petr jí sliboval, že tentokrát už opravdu pojedou. Jízdenky byly koupené, hotel zamluvený a kufry téměř připravené…
— Ivi, promiň, — řekl Petr, aniž odtrhl oči od telefonu. — V práci je naprostý chaos. Budeme muset cestu zrušit.
V Ivaně nepíchlo ani tak překvapení jako spíš důvěrně známé zklamání. Za roky manželství si zvykla, že Petrovy plány bývají téměř vždy důležitější než ty její.
— To nic, — spolykala hořkost. — Aspoň si pořádně odpočinu doma. Přečtu si knihy a posedím na balkoně.
Po mnoha letech ji poprvé čekalo opravdové ticho. Mohla si v klidu uvařit kávu, listovat oblíbenými detektivkami a večer pozorovat z balkonu západ slunce. Na okamžik měla pocit, že jí osud přece jen připravil malý dárek.
Jenže osud měl zřejmě poněkud zvláštní smysl pro humor.
— Volala máma, — oznámil Petr spokojeně. — Rozhodla se, že nakonec nepojede do lázní. Proč by utrácela, když jsi doma a máš volno? Aspoň bude chvíli se mnou.
Marie.
Žena s ocelovou povahou a neochvějným přesvědčením, že všichni kolem se musí přizpůsobit právě jí.
— Na jak dlouho? — Ivaně se nepatrně zachvěl hlas.
— No přece na měsíc! To je skvělé, ne? — Petr se usmíval, jako by právě vyhrál velkou cenu.
Ivaně se před očima okamžitě objevil obraz její budoucí „dovolené“: nekonečné hodiny u sporáku, věčné „podej“ a „přines“, tchynin rozkazovačný tón a naprostá nemožnost dělat si ve vlastním bytě cokoli po svém.
— Samozřejmě. Báječné, — přikývla klidně.
O tři dny později stála Marie ve dveřích tak, jako by nepřicházela na návštěvu, ale přebírala velení nad právě dobytým územím.
— Ivano, proč máte cukr v téhle dóze? — zeptala se hned po pozdravu.
— Mami, pojď dál a posaď se, — Petr kolem ní pobíhal a pomáhal jí svléknout kabát.
A Ivana si v tu chvíli definitivně uvědomila, že její dovolená se změnila v měsíční službu servírky, kuchařky a uklízečky.
— Uvaříš dnes vývar? — Marie se usadila do křesla jako na vlastní trůn. — Ale ať není kyselý. A maso nech pořádně změknout.
Ivana neodpověděla. Mlčky odešla do kuchyně.
Nový řád
Marie se v bytě zabydlela rychlostí zkušeného velitele. Už večer prvního dne bylo jasné, že Ivanina dovolená skončila dřív, než vůbec začala.
— Ivanko, kde máte pořádné hrnce? — tchyně přehrabovala kuchyňské skříňky. — Tyhle jsou hrozně malé. A proč nemáš koření seřazené podle abecedy?
Ivana beze slova přesouvala skleničky z místa na místo.
Ve vlastní kuchyni se náhle cítila jako člověk, kterému bylo dovoleno pobývat uvnitř pouze dočasně.
— Mami, hlavně se neunavuj, — řekl Petr a dál si četl zprávy. — Ivana to všechno zařídí.
Jistě.
Ivana všechno zařídí.
Jako vždycky.
Na konci prvního týdne vypadal její den pokaždé téměř stejně: vstávání v sedm, zvláštní snídaně pro tchyni — ne příliš tučná, málo slaná a rozhodně ne ostrá — potom úklid, vaření oběda, svačina, večeře a nádobí.
Pořád dokola.
— Nějak jsi poslední dobou unavená, — poznamenal jednou Petr. — Neměla by sis koupit nějaké vitaminy?
Vitaminy?
Ivaně by prospěl úplně jiný druh vitamínu. Takový, který by se jmenoval „vlastní život“.
Balkon jako poslední útočiště
Jediným místem, kde se Ivana ještě cítila trochu svobodná, zůstával balkon.
Tam mohla konečně volně dýchat.
Dívat se na oblohu.
Přemýšlet.
— Ivano! — hlas tchyně rozřízl ticho. — Kde jsi? Chci čaj!
— Už jdu! — odpověděla Ivana automaticky.
Tentokrát se však ani nepohnula.
Najednou jí hlavou probleskla podivná myšlenka:
„Co se stane, když prostě nepůjdu?“
Připadala jí tak odvážná a nezvyklá, až se jí na okamžik sevřel dech.
— Ivano! Ty mě vůbec neslyšíš?
— Slyším, — řekla tiše a dívala se na prázdný balkon. — Slyším tě až moc dobře.
Pak přece jen vstala a šla uvařit čaj.
Poslední kapka
— Ivano, — Marie seděla v obýváku s výrazem předsedkyně rodinného soudu. — V poslední době jsi nějaká odtažitá. Pořád utíkáš na ten balkon. Vůbec neumíš normálně komunikovat s rodinou.
S rodinou?
Ivaně málem zaskočil vzduch.
— Přijela jsem si sem odpočinout, — pokračovala tchyně. — A zatím to vypadá, jako bych zase byla v práci. Vaření, úklid, obsluhování…
Ivana zůstala stát s hadříkem v ruce.
Na krátký okamžik měla pocit, že se svět převrátil vzhůru nohama.
Tchyně v kuchyni?
Marie vaří?
Uklízí?
Co tedy celé ty dva týdny dělala Ivana?
— Promiňte, — řekla překvapivě klidně. — Ale tady vařím a uklízím já. Každý den. Už druhý týden.
— Ivano! — Petr se pohoršeně otočil. — Co to říkáš? Vždyť je máma u nás na návštěvě!
Host.
Host, který už čtrnáct dní rozdával rozkazy v cizím bytě.
Host, který z paní domu udělal obsluhu.
— Ano, — přikývla Ivana pomalu. — Máš pravdu. Máma je host. A kdo jsem potom já?
Rozhovor, který všechno změnil
Večer, když se Marie pohodlně usadila před televizí, přišla Ivana za Petrem.
— Petře, musíme si promluvit.
— Počkej, až skončí zprávy…
— Teď, — zopakovala pevně.
Petr se na ni překvapeně zadíval.
V jejím hlase zaslechl tón, který už celé roky neznal.