— Jestli tvoje máma přijela odpočívat sem, — mluvila Ivana tiše, ale každé slovo dopadlo naprosto zřetelně, — pak já pojedu odpočívat ke své mamince.
— Zbláznila ses? — Petr dokonce vyskočil. — A co domácnost? Kdo se postará o všechno? A co máma?
— A co já? — zeptala se Ivana klidně.
Odešla do ložnice a začala si balit kufr.
Když skládala oblečení, poprvé za poslední dva týdny se usmála.
Opravdově.
Zítra pojede ke své mamince.
K ženě, která se k ní nikdy nechovala jako ke služce.
Do domu, kde bude moci jen sedět v kuchyni s hrnkem čaje a mlčet.
Do domu, odkud na ni nikdo nebude volat z druhého pokoje:
„Ivano, kde jsi?“
— I já mám právo na dovolenou, — řekla svému odrazu v zrcadle.
A poprvé měla dojem, že odraz souhlasí.
Operace „Útěk hospodyňky“
Ráno stála Ivana v předsíni s kufrem.
Marie ji uviděla oblečenou a připravenou odejít a podívala se na ni, jako by právě oznámila, že hodlá odletět na jinou planetu.
— Kam se chystáš? — v jejím hlase zaznělo pobouření.
— K mamince. Odpočívat, — odpověděla Ivana věcně a zapínala si bundu.
— A kdo udělá snídani?! — Marie si teatrálně přitiskla ruku k hrudi. — A oběd?
— Petr si umí usmažit vejce, — oznámila Ivana bez pohnutí. — A sama jste nejednou říkala, že každý člověk by měl umět vařit i uklízet.
Z koupelny vyběhl Petr s polovinou obličeje pokrytou pěnou na holení.
— Ivano! Nemůžeš jen tak odejít!
— Ale můžu, — usmála se. — Jak vidíš, není to vůbec složité.
Dveře se za ní zavřely.
Kronika domácího povstání
První tři dny po Ivanině odjezdu připomínal byt místo, kterým prošla menší pohroma.
Marie, zvyklá cítit se jako rozmazlovaná královna, se náhle ocitla tváří v tvář skutečnosti.
Její syn Petr zvládal pouze ohřát kupované knedlíky a zalít instantní kávu horkou vodou.
— Synku, — stěžovala si a bez chuti šťourala vidličkou do salátu z obchodu, — myslela jsem, že aspoň něco doma umíš!
— Mami, já pracuju! — Petr se právě hrdinně pokoušel seškrábat ze dna pánve připálená vejce. — Na takové kuchařské složitosti prostě nemám čas!
— Jaké složitosti?! — rozčílila se Marie. — Uvařit polévku je teď snad nějaká věda?
Čtvrtý den Marie učinila děsivé odhalení.
Bez Ivany se byt měnil v něco mezi studentskou kolejí a skladištěm.
Ve dřezu rostla hora špinavého nádobí, lednice téměř zela prázdnotou, ponožky se objevovaly na těch nejpodivnějších místech a hlavním zdrojem jídla se stala donáška pizzy z nedaleké pizzerie.
— Neodmítla jsem lázně proto, abych tady jedla pořád jen pizzu! — rozhořčeně vyprávěla kamarádce do telefonu. — Nemají tu ani pořádný čaj!
Telefonát Ivaně
Pátý den už Marie nevydržela a zavolala snaše.
— Ivanko, zlatíčko… — její hlas byl nezvykle sladký. — Jak se máš, drahá?
— Báječně, — odpověděla Ivana.
Ležela v houpací síti na zahradě své maminky a otáčela stránky knihy.
— Opaluju se a čtu si. Maminka právě vaří jahodovou marmeládu.
— Ach, marmeláda… — Marie si nechtěně vzpomněla na všechno chutné, co Ivana běžně připravovala. — My jsme tady… Petr je po práci strašně unavený… Nechtěla by ses vrátit? Aspoň na chvíli?
— Ne, — řekla Ivana naprosto klidně. — Já přece odpočívám. Stejně jako vy.
— Ale já jsem myslela…
— Marie, — jemně ji přerušila Ivana, — sama jste říkala, že jste přijela odpočívat. Tak odpočívejte. Já odpočívám tady.
V telefonu se ozvaly krátké tóny. Pro Marii zněly jako smuteční pochod za jejími dosavadními představami o rodině.
Velký ústup
Do konce týdne Marie kapitulovala.
Domov bez Ivany nebyl ani zdaleka tím útulným místem, na jaké si zvykla.
Spíš připomínal zanedbaný byt svobodného muže.
Petr chodil zmateně, živil se chlebem s něčím a čas od času prosil matku:
— Mami, uvař prosím něco normálního.
— Nejsem tvoje kuchařka! — rozčilovala se. — Jsem tady přece host!
Brzy se ovšem ukázalo, že i hosté někdy dostanou chuť na teplé jídlo.
Sedmého dne Marie vytáhla kufr.
— Petře, zítra odjíždím domů.
— Ale mami, vždyť jsi chtěla zůstat celý měsíc…
— Chtěla, — odpověděla nespokojeně. — Jenže z odpočinku nic nebylo. Bez Ivany to tady není domov, ale nějaká kasárna.
Petr doprovodil matku k taxíku.
Pak dlouho stál u okna a sledoval, jak auto mizí za zatáčkou.
V hlavě se mu pomalu rodila nezvyklá myšlenka:
„Co když měla Ivana opravdu pravdu?“
Pozdní procitnutí
Ještě ten večer zavolal manželce.
— Ivi, máma odjela.
— Já vím, — v jejím hlase byla slyšet úsměv. — Už mi volala. Prý si vůbec neodpočinula.
— Kdy se vrátíš?
— Až mi skončí dovolená, — odpověděla Ivana klidně. — Ještě týden.
Petr se rozhlédl po bytě.
Ve dřezu stálo špinavé nádobí.
Na stole byly drobky.
Na pohovce ležely ponožky.
Poprvé za dvacet let manželství uviděl, jak jejich domácnost vypadá bez neustálé práce jeho ženy.
A nebyl to příjemný pohled.
— Ivi, — hlas se mu nečekaně zachvěl, — ty se vrátíš, viď?
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho.
Potom se Ivana zeptala:
— A chceš, abych se vrátila?
— Samozřejmě!
— Tak si promysli, proč vlastně.
Hovor ukončila.
Petr ještě dlouhou chvíli stál uprostřed kuchyně s telefonem v ruce.
Poprvé za dvacet let manželství nepřemýšlel o práci, naléhavých povinnostech ani o tom, co je třeba zařídit.