— Kláro, dobrý den. Tady administrátorka areálu U Borovic. Chtěla jsem si ověřit sobotu. V objednávce je nyní uvedeno třicet hostů. Máme připravit další nádobí a přidat ještě dva stoly?
Klára několik vteřin mlčela.
Seděla právě v práci, dopíjela už dávno vychladlou kávu a před koncem pracovní doby procházela poslední dokumenty. Když uslyšela to číslo, odtáhla telefon od ucha a zkontrolovala displej, jako by si potřebovala ověřit, že volají opravdu jí.
— Promiňte… kolik lidí?
— Třicet. Včera Radek potvrdil konečný počet.
— Radek?
— Ano. Říkal, že se seznam hostů trochu rozrostl.
Klára se pomalu opřela do křesla.
„Trochu.“
Ještě před týdnem se mluvilo o dvanácti lidech. O ní a Radkovi, jeho mamince, sestře s manželem, dospělém synovi z prvního manželství, dvou nejbližších přátelích a několika příbuzných.
Právě takovou oslavu spolu plánovali.
Radek měl slavit padesátiny a sám tehdy prohlásil:
— Nechci žádnou restauraci pro sto lidí. Uděláme to v klidu, rodinně. Pronajmeme si nějaký domek za Prahou, posedíme spolu a bez zbytečného okázalého divadla.
Kláře se ten nápad líbil.
Souhlasila, že doma připraví několik salátů a studených předkrmů, zatímco teplá jídla si objednají přímo v areálu. Některé suroviny chtěli přivézt s sebou.
Dvanáct lidí bylo zvládnutelných.
Ale třicet?
To už nebyl poklidný rodinný večer.
To byla skoro malá svatba.
— Zatím prosím nic dalšího nepotvrzujte, — požádala administrátorku. — Večer vám zavolám zpátky.
Radek se vrátil domů kolem sedmé.
Klára na něj nečekala ve dveřích s výčitkami. Nechala ho převléknout, ohřála večeři, posadila se naproti němu a teprve potom položila telefon na stůl.
— Vysvětlíš mi to?
Radek se rychle podíval na displej.
— Aha… Ty myslíš hosty?
— Přesně ty.
— Chtěl jsem ti to říct.
— Kdy? V sobotu, až začnou přijíždět k bráně?
Radek se usmál, jako by se nestalo vůbec nic důležitého.
— Kláro, proč to hned tak prožíváš? Prostě se přidalo pár lidí.
— Z dvanácti na třicet je podle tebe pár?
— No… pozval jsem kolegy z práce. Pět lidí. Maminka mi připomněla tetu Hanu a jejího manžela. Pak ještě sestřenici s manželem. Potom jsem potkal Milana, kterého jsem neviděl snad sto let. Bylo mi hloupé ho nepozvat. A když už jsem pozval Milana, nemohl jsem vynechat Petra a Tomáše.
Klára ho poslouchala a potichu ohýbala prsty.
— Kdo dál?
— Sousedé z chaty.
— Radku…
— Vždyť jsou to fajn lidé.
— Tak bychom mohli pozvat ještě zubaře. Chodíš k němu už deset let.
— Nepřeháněj.
— Já nic nepřeháním. Jen se snažím pochopit, proč se administrátorka areálu dozvěděla o třiceti hostech dřív než tvoje manželka.
Radek se zamračil.
— Jsou to moje narozeniny.
— To vím.
— Padesátiny jsou jen jednou.
— A?
— Chci mít kolem sebe lidi, které rád vidím.
Klára se na něj zadívala a najednou pochopila, že se o samotný počet pozvaných hádat nebude.
Chce třicet lidí? Dobře.
Chce čtyřicet? Prosím.
Problém nebyl v čísle.
Potíž spočívala v tom, že po letech společného života znamenalo slovo „oslava“ pro každého z nich něco úplně jiného.
Pro Radka začínala oslava ve chvíli, kdy dorazili hosté.
Pro Kláru nejméně dva dny předtím.
Minulý rok přišlo na Radkovy narozeniny patnáct lidí.
V pátek po práci strávila Klára skoro dvě hodiny v supermarketu. Procházela s vozíkem mezi regály, hledala kvalitní maso, čerstvou zeleninu, bylinky, sýr, ovoce a pití.
Pak domů vláčela těžké tašky.
Do jedenácti večer vařila zeleninu, nakládala maso a připravovala všechno, co se dalo nachystat předem.
Druhý den vstala dřív než její manžel.
Radek si v klidu zašel do sprchy, dlouho vybíral košili a odpovídal na blahopřání v telefonu.
Klára mezitím krájela saláty, plnila jídlem nádoby a snad posté kontrolovala, jestli na něco nezapomněla.
Během oslavy Radek vítal přátele.
Klára nosila talíře.
Radek pronášel přípitky.
Klára hledala další vidličky.
Radek se fotografoval.
Klára běžela do kuchyně, protože došel chléb.
Ke konci večera její manžel spokojeně pronesl:
— To se povedlo.
Klára právě cpala odpadky do obrovského pytle a toužila jen po jediném — konečně si sednout.
Jednou ho tehdy požádala:
— Radku, pomůžeš mi aspoň sesbírat talíře?
Upřímně se podivil.
— Kláro, vždyť já jsem oslavenec. To mám celý večer chodit se špinavým nádobím?
Klára tehdy nic neřekla.
Jindy ho poprosila, aby převzal objednávku od kurýra.
— Vyjdi sám, — odsekl Radek. — Ty přece nejlíp víš, co jsi objednávala.
A Klára šla znovu sama.
Takové drobnosti se hromadily celé roky.
Radek skutečně neviděl, kolik práce se skrývá za jednoduchou větou: „Prostřeli jsme stůl.“
Tentokrát proto Klára nezačala vytahovat minulost. Položila mu jedinou otázku:
— Dobře. Kdo bude vařit pro třicet lidí?
Radek vůbec nepochopil, na co se ptá.
— Jak to myslíš?
— Úplně obyčejně. Kdo bude vařit?
— No jako vždycky. Část připravíme doma.
— Kdo ji připraví?
Radek se na ni podíval, jako by odpověď byla samozřejmá.
— Ty.
Klára přikývla.
— A zbytek?
— Dokončíš to na místě. V areálu přece kuchyň je.
V tu chvíli pochopila všechno.
Hosty pozval Radek.
Ale obsluhovat je měla Klára.