— Dobře, — řekla klidně.
Radek se usmál.
— Tak vidíš. Domluvili jsme se.
— Ano. Třicet hostů na oslavu padesátin? Výborně. Jen vařit, prostírat a potom uklízet budete sami.
Úsměv z Radkova obličeje pomalu zmizel.
— Kdo „sami“?
— Ty a ti, které požádáš o pomoc.
— Kláro, přestaň.
— Mluvím naprosto vážně.
— Ty po mně chceš, abych na vlastní oslavě stál u sporáku?
— Můžeš si najmout kuchaře.
— Proč bych měl platit kuchaři, když ty vařit umíš?
Klára několik vteřin mlčela.
Právě tahle věta ji zasáhla nejvíc.
Ne „uvaříme spolu“.
Ne „pomůžu ti“.
Ale: „Proč platit, když tu jsi ty.“
— Protože jsem tvoje žena, Radku. Ne bezplatná obsluha.
Radek nespokojeně stáhl rty.
— Ježiš, nezačínej zase.
— Já nezačínám. Naopak. Tentokrát neudělám vůbec nic.
— To tě přejde.
— Uvidíme.
Radek byl očividně přesvědčený, že do soboty Klára své rozhodnutí změní.
Vždycky to přece dopadlo stejně.
Řekla, že vařit nebude, a přesto uvařila.
Stěžovala si, že je unavená, ale stejně vstala a prostřela.
Požádala o pomoc, ale nakonec všechno dokončila sama.
Následující den dokonce zavolal své matce.
Klára jeho rozhovor náhodou zaslechla z kuchyně.
— Všechno je v pořádku, mami. Klára to celé zařídí.
Otočila hlavu.
Radek se na ni usmál a mrkl.
Klára mlčela.
Do narozenin zbývalo šest dní.
Obvykle už tou dobou visel na lednici dlouhý seznam nákupů.
Tentokrát zůstala její dvířka úplně prázdná.
V pondělí po práci se Klára šla projít.
V úterý se setkala s kamarádkou.
Ve středu se zastavila v obchodě a vrátila se domů jen s jednou malou taškou.
Radek se okamžitě podíval dovnitř.
— A suroviny na sobotu?
— Jaké suroviny?
— Na oslavu.
— Nekupovala jsem je.
— Ale v obchodě jsi byla.
— Došlo nám mléko. A sýr.
Radek ještě několik vteřin stál u tašky.
— A kdy chceš nakupovat všechno ostatní?
Klára pokrčila rameny.
— To musíš vědět ty.
— Myslel jsem ve čtvrtek.
— Tak jeď ve čtvrtek.
Poprvé po mnoha letech vypadala jejich kuchyň několik dní před velkou oslavou úplně obyčejně.
Žádné obrovské hrnce.
Žádné naložené maso.
Žádné krabičky s připravenými surovinami.
Žádné tašky plné džusů, vody a dalších nápojů.
Klára večer ležela na pohovce a četla si. Radek několikrát prošel kolem.
Nakonec se zastavil.
— Kláro.
— Hm?
— A menu?
Zvedla oči od knihy.
— Co s menu?
— Co budeme připravovat?
— Ty budeš připravovat.
— Dobře. Co mám připravit?
— Všechno, co chceš mít na slavnostním stole.
Radek si sedl vedle ní.
— Ale ty přece víš nejlíp, co a jak.
— Právě proto velmi dobře vím, kolik je s tím práce.
— Tak mi aspoň řekni, kolik čeho koupit.
— Třicet lidí. Sestavíš menu, vypočítáš porce a potom sepíšeš seznam surovin.
— A když jídla nebude dost?
— Dokoupíš.
— To je opravdu vtipné.
Klára knihu zavřela.
— Radku, nesnažím se tě trestat. Jen bych chtěla, abys jednou viděl i tu část oslavy, kterou obvykle vůbec nevnímáš.
Radek neodpověděl.
Po několika minutách vytáhl telefon a otevřel poznámky.
Nejprve napsal:
„Maso. Saláty. Studené mísy.“
Pak se zarazil.
Přidal zeleninu.
Ovoce.
Sýr.
Chléb.
Omáčky.
Vodu.
Džusy.
Kávu.
Čaj.
Dezert.
Led.
Po půlhodině zabíral seznam několik obrazovek.
— Oni toho opravdu tolik snědí?
Klára se sotva znatelně usmála.
— Nevím.
— A kolik jsi toho obvykle kupovala ty?
— Pro třicet lidí jsem nikdy sama nevařila.
Další hodinu strávil Radek s telefonem v ruce.
Zavolal do cateringové firmy.
Slyšel cenu.
Nechal si ji zopakovat.
Potom zavolal do druhé.
A následně do třetí.
Po posledním hovoru dlouho seděl mlčky.
— Možná nepotřebujeme tolik předkrmů.
— Možná ne.
— A dvě teplá jídla jsou asi také zbytečná.
— Asi ano.
Radek se na manželku podrážděně podíval.
— To jsi mi nemohla říct hned?
Klára se zasmála.
— Já jsem hned navrhovala dvanáct hostů.
Ještě ten večer zavolal své matce.
Rozhovor se během chvíle změnil v hlasitou výměnu názorů.
— Jak to myslíš, zkrátit menu?! — rozčilovala se žena. — Lidé přijedou na padesátiny! Co jim chceš dát na stůl?
— Mami, jídla bude dost.
— A co na to říká Klára?
Radek se podíval na manželku.
Klára k němu natáhla ruku.
— Dej mi ten telefon.
— Kláro, — začala tchyně, — co jste to vymysleli? Někteří pojedou zdaleka. Stůl musí být pořádně připravený.
— Naprosto s vámi souhlasím.
— Tak vidíš!
— Přijeďte tedy v pátek dřív a pomozte Radkovi s přípravami.
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
— Já?
— Vy.
— Kláro, mě bolí záda.
— Tak nebudete muset dlouho stát. Většinu práce udělá Radek sám.
— Ale ty jsi mladá. Tobě to půjde mnohem snáz.
Klára se podívala na manžela.
Ten najednou projevil mimořádný zájem o displej svého telefonu.
— V pátek pracuji do šesti, — odpověděla klidně. — A po práci si chci odpočinout.
— Ale vždyť je to oslava tvého manžela!
— Přesně tak. A hosty zval také můj manžel.
— A k čemu potom manželka je?
Klára ucítila, jak se jí uvnitř všechno sevřelo.
Dřív by mlčela.
Tentokrát ne.
— Rozhodně ne k tomu, aby zadarmo obsluhovala třicet dospělých lidí.
Podala telefon Radkovi.
— Zbytek už si vyřiď sám.
Druhý den ráno zavolal sestře.
— Pozval jsem třicet lidí, — začal Radek. — Potřeboval bych pomoct s jídlem.