„Třicet hostů? Výborně,“ řekla manželovi, který pozval celou rodinu i kolegy — „ale tentokrát budete vařit, obsluhovat a uklízet sami“

— Dobře, — řekla klidně.

Radek se usmál.

— Tak vidíš. Domluvili jsme se.

— Ano. Třicet hostů na oslavu padesátin? Výborně. Jen vařit, prostírat a potom uklízet budete sami.

Úsměv z Radkova obličeje pomalu zmizel.

— Kdo „sami“?

— Ty a ti, které požádáš o pomoc.

— Kláro, přestaň.

— Mluvím naprosto vážně.

— Ty po mně chceš, abych na vlastní oslavě stál u sporáku?

— Můžeš si najmout kuchaře.

— Proč bych měl platit kuchaři, když ty vařit umíš?

Klára několik vteřin mlčela.

Právě tahle věta ji zasáhla nejvíc.

Ne „uvaříme spolu“.

Ne „pomůžu ti“.

Ale: „Proč platit, když tu jsi ty.“

— Protože jsem tvoje žena, Radku. Ne bezplatná obsluha.

Radek nespokojeně stáhl rty.

— Ježiš, nezačínej zase.

— Já nezačínám. Naopak. Tentokrát neudělám vůbec nic.

— To tě přejde.

— Uvidíme.

Radek byl očividně přesvědčený, že do soboty Klára své rozhodnutí změní.

Vždycky to přece dopadlo stejně.

Řekla, že vařit nebude, a přesto uvařila.

Stěžovala si, že je unavená, ale stejně vstala a prostřela.

Požádala o pomoc, ale nakonec všechno dokončila sama.

Následující den dokonce zavolal své matce.

Klára jeho rozhovor náhodou zaslechla z kuchyně.

— Všechno je v pořádku, mami. Klára to celé zařídí.

Otočila hlavu.

Radek se na ni usmál a mrkl.

Klára mlčela.

Do narozenin zbývalo šest dní.

Obvykle už tou dobou visel na lednici dlouhý seznam nákupů.

Tentokrát zůstala její dvířka úplně prázdná.

V pondělí po práci se Klára šla projít.

V úterý se setkala s kamarádkou.

Ve středu se zastavila v obchodě a vrátila se domů jen s jednou malou taškou.

Radek se okamžitě podíval dovnitř.

— A suroviny na sobotu?

— Jaké suroviny?

— Na oslavu.

— Nekupovala jsem je.

— Ale v obchodě jsi byla.

— Došlo nám mléko. A sýr.

Radek ještě několik vteřin stál u tašky.

— A kdy chceš nakupovat všechno ostatní?

Klára pokrčila rameny.

— To musíš vědět ty.

— Myslel jsem ve čtvrtek.

— Tak jeď ve čtvrtek.

Poprvé po mnoha letech vypadala jejich kuchyň několik dní před velkou oslavou úplně obyčejně.

Žádné obrovské hrnce.

Žádné naložené maso.

Žádné krabičky s připravenými surovinami.

Žádné tašky plné džusů, vody a dalších nápojů.

Klára večer ležela na pohovce a četla si. Radek několikrát prošel kolem.

Nakonec se zastavil.

— Kláro.

— Hm?

— A menu?

Zvedla oči od knihy.

— Co s menu?

— Co budeme připravovat?

— Ty budeš připravovat.

— Dobře. Co mám připravit?

— Všechno, co chceš mít na slavnostním stole.

Radek si sedl vedle ní.

— Ale ty přece víš nejlíp, co a jak.

— Právě proto velmi dobře vím, kolik je s tím práce.

— Tak mi aspoň řekni, kolik čeho koupit.

— Třicet lidí. Sestavíš menu, vypočítáš porce a potom sepíšeš seznam surovin.

— A když jídla nebude dost?

— Dokoupíš.

— To je opravdu vtipné.

Klára knihu zavřela.

— Radku, nesnažím se tě trestat. Jen bych chtěla, abys jednou viděl i tu část oslavy, kterou obvykle vůbec nevnímáš.

Radek neodpověděl.

Po několika minutách vytáhl telefon a otevřel poznámky.

Nejprve napsal:

„Maso. Saláty. Studené mísy.“

Pak se zarazil.

Přidal zeleninu.

Ovoce.

Sýr.

Chléb.

Omáčky.

Vodu.

Džusy.

Kávu.

Čaj.

Dezert.

Led.

Po půlhodině zabíral seznam několik obrazovek.

— Oni toho opravdu tolik snědí?

Klára se sotva znatelně usmála.

— Nevím.

— A kolik jsi toho obvykle kupovala ty?

— Pro třicet lidí jsem nikdy sama nevařila.

Další hodinu strávil Radek s telefonem v ruce.

Zavolal do cateringové firmy.

Slyšel cenu.

Nechal si ji zopakovat.

Potom zavolal do druhé.

A následně do třetí.

Po posledním hovoru dlouho seděl mlčky.

— Možná nepotřebujeme tolik předkrmů.

— Možná ne.

— A dvě teplá jídla jsou asi také zbytečná.

— Asi ano.

Radek se na manželku podrážděně podíval.

— To jsi mi nemohla říct hned?

Klára se zasmála.

— Já jsem hned navrhovala dvanáct hostů.

Ještě ten večer zavolal své matce.

Rozhovor se během chvíle změnil v hlasitou výměnu názorů.

— Jak to myslíš, zkrátit menu?! — rozčilovala se žena. — Lidé přijedou na padesátiny! Co jim chceš dát na stůl?

— Mami, jídla bude dost.

— A co na to říká Klára?

Radek se podíval na manželku.

Klára k němu natáhla ruku.

— Dej mi ten telefon.

— Kláro, — začala tchyně, — co jste to vymysleli? Někteří pojedou zdaleka. Stůl musí být pořádně připravený.

— Naprosto s vámi souhlasím.

— Tak vidíš!

— Přijeďte tedy v pátek dřív a pomozte Radkovi s přípravami.

Na druhé straně se rozhostilo ticho.

— Já?

— Vy.

— Kláro, mě bolí záda.

— Tak nebudete muset dlouho stát. Většinu práce udělá Radek sám.

— Ale ty jsi mladá. Tobě to půjde mnohem snáz.

Klára se podívala na manžela.

Ten najednou projevil mimořádný zájem o displej svého telefonu.

— V pátek pracuji do šesti, — odpověděla klidně. — A po práci si chci odpočinout.

— Ale vždyť je to oslava tvého manžela!

— Přesně tak. A hosty zval také můj manžel.

— A k čemu potom manželka je?

Klára ucítila, jak se jí uvnitř všechno sevřelo.

Dřív by mlčela.

Tentokrát ne.

— Rozhodně ne k tomu, aby zadarmo obsluhovala třicet dospělých lidí.

Podala telefon Radkovi.

— Zbytek už si vyřiď sám.

Druhý den ráno zavolal sestře.

— Pozval jsem třicet lidí, — začal Radek. — Potřeboval bych pomoct s jídlem.