Helena stála u kuchyňského stolu a pomalu míchala cukr v čaji. Dvakrát otočila lžičkou doprava, dvakrát doleva. Tento zvláštní zvyk se u ní objevil před čtyřmi měsíci, když poprvé ucítila na Martinově košili cizí ženský parfém.
Martin vešel do kuchyně a zapínal si bundu.
„Zastavím se u maminky. Potřebuje pověsit poličku. Vrátím se pozdě, nečekej na mě.“
Helena odložila šálek a podívala se na manžela.
„Tak běž. Tvoje milenka už na tebe nejspíš čeká v autě,“ řekla naprosto klidně.
Martin zůstal stát uprostřed kuchyně. Ruka, kterou natahoval po klíčích, se zastavila ve vzduchu.
„Co jsi to řekla?“
„Slyšel jsi mě dobře. Kristýna. Bílé auto, poznávací značka končí dvaasedmdesátkou. Parkuje dva domy od našeho vchodu. Asi si myslí, že si jí nikdo nevšimne.“
Martin se k ní otočil. Z tváře mu zmizel i poslední náznak úsměvu.
„Heleno, vůbec víš, co říkáš?“
„Vím. Už čtyři měsíce nejezdíš k matce, ale scházíš se s ní. Od sedmi do deseti večer se ti nedá dovolat. Kristýna je vdaná. A ty sis po povýšení zřejmě usmyslel, že k nové funkci patří i milenka.“
Martin se posadil. Helena věděla, že si nesedl proto, že by se mu podlomila kolena. Jen pochopil, že tentokrát z rozhovoru několika výmluvami neunikne.
„To je nesmysl. Čteš příliš mnoho internetových příběhů a teď sis chtěla zahrát na žárlivou manželku?“
„Scénu jsem mohla udělat už před čtyřmi měsíci. Místo toho jsem mlčela. Čekala jsem, že dostaneš rozum. Doufala jsem, že jde jen o dočasnou hloupost a sám to ukončíš. Dala jsem ti čas, abys přestal.“
Martin si začal třít dlaně. Helena to gesto dobře znala. Objevovalo se pokaždé, když lhal.
„Jen sis něco namluvila. K matce opravdu jezdím. Klidně jí zavolej.“
„Už jsem jí volala. Dvakrát. V obou případech mi Věra řekla, že jsi právě odjel. Domů ses ale vracel až o tři hodiny později. Ví o tom a pomáhá ti lhát. To je na celé věci nejhorší.“
Martin vyskočil, přešel k dřezu, napustil si sklenici vody a vypil ji téměř na jeden doušek.
„Všechno sis vymyslela. Stejně mi nic nedokážeš.“
„Dokážu. Před dvěma týdny jsem vás vyfotila u obchodního centra Kaskáda. Chceš ten snímek vidět?“
Neodpověděl. Helena několik vteřin čekala, potom jen sama pro sebe přikývla.
„To mlčení mi stačí. Běž, Martine. Kristýna už se o tebe možná začíná bát.“
Následující den se Helena sešla s kamarádkou Lenkou v malé kavárně. Před nimi stály dva šálky cappuccina a nedotčený dezert.
„Ty jsi mu opravdu řekla i barvu auta a část značky?“ zeptala se Lenka.
„Ano. Víš, co mě zasáhlo nejvíc? Ani se pořádně nepokusil mluvit. Prostě odešel. Zabouchl dveře a odjel za ní.“
Lenka zavrtěla hlavou.
„Heleno, čtyři měsíce jsi to nosila v sobě. Proč jsi mi nic neřekla?“
„Protože jsem pořád doufala, že se vzpamatuje. Myslela jsem, že pochopí, o co může přijít. Čekala jsem, dávala mu jednu možnost za druhou a každý den jsem si připadala hloupější.“
Lenka se napila cappuccina a položila šálek zpátky na stůl.
„Jeho matka to opravdu všechno ví?“
„Ví a omlouvá ho. Když jsem u ní byla naposledy, řekla mi: ‚Žena muže s takovým postavením musí chápat, že potřebuje určitou volnost, Helenko. Neber si to tak.‘“
„To řekla nahlas?“
„Seděla v křesle, dívala se na mě svrchu a poučovala mě. Jako bych jí měla poděkovat za její moudrost a naučit se snášet manželovu nevěru.“
Lenka se naklonila přes stůl.
„Heleno, i já ti musím něco přiznat. Před měsícem jsem viděla Martina s Kristýnou u restaurace U Starého přístavu. Vyšli odtamtud spolu a drželi se za ruce. Vyfotila jsem je, ale neměla jsem odvahu ti to ukázat. Promiň, že jsem mlčela.“
Helena zavřela oči, zhluboka se nadechla a znovu pohlédla na kamarádku.
„Ukaž mi to teď.“
Lenka jí podala telefon. Na fotografii kráčel Martin v novém kabátu vedle vysoké tmavovlasé ženy. Jejich prsty byly propletené.
„Kristýna Dvořáková,“ řekla Helena. „Její manžel se jmenuje Daniel. Mají syna a bydlí v sousední části města.“
„Jak to všechno víš?“
„Celé ty měsíce jsem jen nečekala. Zjistila jsem, jak se jmenuje, kde žije a jestli je vdaná. Kristýna si zřejmě myslela, že se scházet s mým manželem může bez následků.“
Lenka se opřela do židle.
„Co chceš dělat?“
„První krok už jsem udělala. Předevčírem jsem zavolala Danielovi Dvořákovi.“
„Řekla jsi mu to?“
„Ano. Jak dlouho jsem podle tebe měla ještě čekat? Až Martina omrzí? Až mě jeho matka naučí zavírat oči? Až bude Kristýna schovávat auto nedaleko mého domu a přesvědčovat se, že si ničeho nevšímám?“
Lenka na ni překvapeně hleděla.
„Jak reagoval?“
„Dlouho mlčel. Pak řekl: ‚Tušil jsem to. Děkuji, že jste mi to potvrdila.‘ Požádal mě o schůzku. Včera ráno jsme se sešli. Daniel působil klidně a zdvořile. Dokázal vyslechnout i něco, co muselo nesmírně bolet.“
„Heleno, uvědomuješ si, jak to může skončit?“
„Právě proto chci, aby to skončilo. Nikdo jiný za mě nerozhodne, co se stane s mým životem.“
Ještě téhož večera přišla k Heleně Věra. Nezavolala předem. Jednoduše zazvonila a ve chvíli, kdy jí Helena otevřela, vešla dovnitř.
„Volal mi Martin. Tvrdí, že jsi mu včera udělala scénu.“