„Dobrý večer, Věro. Když už jste uvnitř, pojďte dál.“
Tchyně se usadila v křesle v obývacím pokoji a uhladila si okraje kašmírového kabátu.
„Heleno, jsem starší než ty a životu rozumím o něco víc. Nemíchej se do věcí, které se tě netýkají.“
Helena si sedla naproti ní.
„Nevěra mého manžela se mě netýká?“
„Martin prochází těžkým obdobím. Povýšení, odpovědnost, nervy. Občas potřebuje vypnout. Neměla bys z toho dělat tragédii.“
Helena ucítila, jak jí hoří tváře. Přesto odpověděla klidně:
„Navrhujete mi, abych jeho milenku přijala a předstírala, že o ničem nevím?“
„Říkám, že rozumná manželka umí některé věci nevidět, pokud by mohly zničit manželství. Jestli ti na rodině záleží, přestaň s tím divadlem.“
„A co když už nechci žít v rodině, kde nikoho nezajímají moje pocity?“
Věra se chladně pousmála.
„Kam bys šla bez Martina? Byt je jeho, auto také. Živí tě. Než něco řekneš, raději přemýšlej.“
Helena pomalu vstala. Tentokrát už přesně věděla, co odpovědět.
„Prosím, vyslechněte mě až do konce. Tento byt koupil Petr, váš bývalý manžel. Daroval ho nám ke svatbě, ale nechal ho zapsat na moje jméno. Je to můj domov. A vy tu sedíte a učíte mě, jak snášet nevěru vašeho syna.“
Věra zbledla.
„To není pravda. Martin si byt koupil sám.“
„To vám řekl on? Má rád, když si všichni myslí, že všechno dokázal bez cizí pomoci. Dokumenty mám tady. Mohu vám je přinést.“
Věra prudce vstala.
„Kam tím míříš?“
„Mluvím naprosto jasně. Přišla jste do mého domu obhajovat muže, který mě podvádí. A přitom velmi dobře víte, co znamená být milenkou. Sama jste se celé roky scházela se svým nadřízeným, dokud žil.“
Mezi ženami zavládlo tíživé ticho. Věra stála bez hnutí, jen prsty pravé ruky se jí nepatrně chvěly.
„Kdo ti takovou špínu napovídal?“
„Petr. Váš bývalý manžel. Věděl o všem, ale kvůli synovi mlčel. Předevčírem jsem mu zavolala a požádala ho o pomoc. Tehdy mi řekl pravdu.“
Věra vzala kabelku ze židle.
„Budeš toho litovat. Ani netušíš, jakou chybu děláš.“
„Moje chyba byla, že jsem čtyři měsíce mlčela. Teď už mlčet nebudu. Prosím, odejděte z mého bytu. A Martinovi vyřiďte, že si zítra v jedenáct může přijet pro své věci.“
Martin přijel nikoli v jedenáct, ale už v devět ráno. Rozrazil dveře, vstoupil s tváří zkřivenou vztekem a okamžitě začal křičet:
„Co to vyvádíš?! Proč jsi volala Kristýninmu manželovi? Co jsi řekla mojí matce? Proč jsi do toho zatáhla otce? Chceš mi zničit život?“
Helena stála u stolu, na němž byly rozložené dokumenty. Vedle ní seděl Petr, statný muž po šedesátce se šedinami u spánků. U okna stál jeho dlouholetý přítel Roman. Přišli asi před půlhodinou.
„Sedni si,“ řekl Petr tiše.
„Tati, proč jsi tady? S Helenou si to vyřešíme sami.“
„Řekl jsem, abys se posadil.“
Martin zůstal stát. Udělal krok k manželce a naklonil se k ní.
„Vůbec chápeš, co se stalo? Daniel zavolal Kristýně a vynadal jí! Má dítě, rodinu! Ty jsi všechno zničila!“
Helena jeho pohled opětovala a ani neuhnula.
„A já jsem podle tebe rodinu neměla? Můj život můžeš ničit bez následků?“
„To je něco úplně jiného!“
„Není, Martine. Jen sis zvykl, že tě omlouvám, mlčím a potom ti ještě připravím večeři. To už skončilo.“
Martin ji popadl za zápěstí. Sevřel ho tak silně, až kůže pod jeho prsty zbělela.
„Zavolej Danielovi. Řekni mu, že sis všechno vymyslela.“
Petr vstal. Roman se odlepil od okna.
Helena je však předběhla.
Vytrhla ruku z jeho sevření a udeřila Martina do tváře. Zvuk pohlavku se ostře rozlehl místností. Martin ucouvl, přiložil si dlaň na tvář a zmateně se na ni podíval. Tak bezmocně ho ještě nikdy neviděla.
„Ty jsi mě uhodila?“
„Ty jsi mě držel za ruku, Martine. Před svým otcem. Jestli se mě ještě jednou pokusíš zadržet silou, okamžitě vyhledám pomoc. Chápeš vůbec, co jsi právě udělal?“
Petr přistoupil k synovi. Byli téměř stejně vysocí, ale v tu chvíli působil otec mnohem mohutněji.
„Čtyřicet let jsem mlčel,“ řekl. „Předstíral jsem, že je všechno v pořádku. Když tvoje matka celé roky jezdila za svým šéfem, snášel jsem to kvůli tobě. Chtěl jsem, aby ti zůstal domov a rodina. A teď vidím, čemu ses naučil: křičíš na manželku jen proto, že se rozhodla bránit.“
„Tati, o čem to mluvíš?“
„Tvoje matka byla dvanáct let milenkou Novotného. Byl jsi malý a ničeho sis nevšiml. Neodešel jsem, protože jsem se bál, že tě připravím o otce. A teď tu stojíš a požaduješ, aby Helena kvůli tobě lhala.“
Martinovi bezvládně klesly ruce. Tváře mu zrudly znovu, tentokrát už ne kvůli úderu.
„Ty jsi to celou dobu věděl?“
„Věděli to skoro všichni. Sousedé, známí. Všichni kromě tebe. Když Novotný zemřel, tvoje matka tři dny plakala. Ne před tebou, ale přede mnou. A já ji utěšoval, protože jsem nedokázal odejít dřív. Helena nemusí opakovat moje rozhodnutí. Nedovolím ti, abys s ní zacházel stejně, jako tvoje matka zacházela se mnou.“
Roman, který dosud mlčel, dodal:
„Martine, znám tvého otce přes třicet let. Teď bys měl přestat hledat viníky kolem sebe a poctivě se podívat na vlastní činy.“
Martin těkal pohledem od otce k Heleně a potom k dokumentům na stole. Odpověď nenašel. Jeho obvyklé výmluvy už nefungovaly.