Mezi všemi způsoby, jakými se lidé dokážou navzájem využívat, existuje jeden nenápadný a překvapivě běžný. Navenek vypadá jako přátelství, blízkost a obyčejná lidská vřelost. Já bych mu říkala domácí parazitismus. Na energetické upíry, toxické kolegy, sebestředné muže nebo osoby, které bezostyšně překračují naše hranice, si většinou dáváme pozor. Jenže veškerá obezřetnost se rozplyne ve chvíli, kdy se u dveří objeví usměvavá známá s krabičkou nejlevnějšího čaje a pronese: „Šla jsem náhodou kolem, tak jsem si řekla, že se zastavím.“ Samo o sobě by to možná nebylo nic hrozného. Problém nastane ve chvíli, kdy se takové náhodné návštěvy opakují téměř každý večer a potraviny z vaší lednice mizí rychleji než peníze z peněženky.
Přibližně před rokem jsem se přestěhovala do jiné země. Nájem slušného bytu nebyl vůbec levný, účty za energie člověka rychle naučily šetřit vodou, elektřinou i topením a nakupování v místních obchodech mě přimělo plánovat rozpočet s téměř vojenskou přesností. Mám důležitý cíl: šetřím na vlastní bydlení. Proto se snažím odkládat téměř všechno, co mi po zaplacení nutných výdajů zůstane. Hodně pracuji, pečlivě sleduji každou položku v rozpočtu a nešetřím jen na dvou bytostech — na sobě a na svém obrovském kocourovi Mourekovi. Jeho chuť k jídlu někdy stojí víc než moje vlastní.
Můj byt se postupně proměnil v malý, dokonale uspořádaný svět. Měl svá pravidla, svůj klid a svůj řád. A právě do tohoto systému začala jednoho dne pomalu pronikat Martina.
Seznámily jsme se na jazykovém kurzu. Martině bylo třiatřicet. Pracovala na částečný úvazek a pravidelně si stěžovala na drahý život, rostoucí ceny, daně i na to, že je ze samotného života neustále vyčerpaná. Zpočátku jsme po lekcích zašly jen na kávu. Potom se několikrát zastavila u mě pro poznámky z hodin. Jsem zvyklá hosty přijímat příjemně, takže jsem pokaždé uvařila čaj, vytáhla něco dobrého a pokud bylo večer, nabídla jí večeři.
Právě tehdy se nejspíš spustil ten přirozený mechanismus, o kterém mluví biologové: když budete divoké zvíře příliš pravidelně krmit, jednoho dne přestane hledat potravu samo a začne sebejistě chodit tam, kde ji dostává zadarmo.
Nejdřív se Martina objevovala asi jednou týdně. Pak dvakrát, někdy třikrát. Během posledního měsíce už celá situace připomínala absurdní komedii, jejímž jediným tématem bylo jídlo.
Kolem šesté večer mi začala psát: „Ahoj, jsi doma? Dneska jsem úplně vyřízená, venku je příšerně a mám hroznou náladu. Můžu se na půl hodiny zastavit?“ A skutečně přišla. Podivuhodně vždycky právě ve chvíli, kdy jsem vytahovala z trouby pečenou rybu, krájela zeleninu do čerstvého salátu nebo aranžovala na talíř kvalitní sýr z farmářského trhu.
Martina bez váhání zamířila do kuchyně, umyla si ruce a usadila se u stolu, jako by jí patřil. Potom si těžce povzdechla a spustila obvyklé vyprávění o tom, jak složité to má.
„Bože, to ale nádherně voní!“ protahovala, zatímco očima hypnotizovala můj talíř a tvářila se jako smutný kocour ze Shreka. „Já jsem dneska skoro nic nejedla. Pořád jsem někde běhala. A když jsem se stavila v obchodě, málem jsem omdlela z těch cen! Losos stojí skoro jako malé jmění. Na něco takového vůbec nemám.“
Co v takové chvíli udělá slušně vychovaný člověk? Samozřejmě si povzdechne, vezme další talíř a jídlo rozdělí.
Martininu chuti by záviděl člověk po celodenní fyzické práci. Rybu snědla s velkou chutí, sama si přidala salát s mozzarellou a potom se téměř pokaždé zeptala, jestli nezbylo něco sladkého. Její vlastní podíl na našich večerních setkáních byl ovšem mnohem skromnější. V lepším případě přinesla balíček levných sušenek koupených ve slevě. V horším dorazila s prázdnýma rukama a vysvětlila mi, že peněženku zase zapomněla doma.
Trpělivosti mám dost. Umím však také počítat. Asi po třech týdnech této intenzivní návštěvní sezony jsem otevřela bankovní aplikaci a pořádně se podívala na výdaje.
Za potraviny jsem utrácela téměř dvakrát tolik než předtím.
Bylo to vlastně komické. Já, která šetřila na vlastní bydlení a hlídala každou korunu, jsem najednou zajišťovala plnohodnotnou stravu jiné dospělé, pracující ženě.
Rozhodující večer přišel v úterý. Mourek se mi motal kolem nohou a naléhavě se dožadoval své oblíbené paštiky. Sotva jsem po návratu z práce odložila boty, zazvonil telefon.
Zpráva od Martiny zněla:
„Jsem právě kousek od tvého domu. Za deset minut jsem tam. Co bude k večeři? Jen mi prosím neříkej, že kuřecí prsa, těch už mám plné zuby. Udělej raději ty těstoviny s mořskými plody, co připravuješ. Jsou naprosto úžasné!“
Několik vteřin jsem jen mlčky zírala na displej.
Už se neptala, jestli se mi její návštěva hodí.
Nezajímalo ji, zda může přijít.
Pouze mi oznámila, že míří ke mně, a současně si objednala večeři, jako by si rezervovala stůl v restauraci.
Jenže restaurací byl můj byt.
A účet jsem platila já.
Uvnitř mě se něco tiše přetrhlo. Trpělivost došla. Vnitřní účetní spustila poplach a moje sebeúcta konečně jasně řekla, že charitativní gastronomický projekt musí skončit.