Sedmiletý Matěj pronesl ta slova tak klidně a samozřejmě, že jeho učitelce nejprve ani nedošlo, jak děsivě znějí.
„Můžeš to, prosím, zopakovat, Matěji?“ zeptala se paní učitelka Nováková.
Chlapec sklopil oči a rychle si přetáhl rukávy košile až téměř přes prsty.
„Babička mi každou noc svazuje ruce.“
Ve třídě dál šuměly rozhovory a děti pobíhaly kolem, ale paní Nováková měla pocit, jako by se všechno náhle ponořilo do ticha. Zadívala se na chlapcova zápěstí. Zpod látky skutečně prosvítaly načervenalé otisky.
„Proč to babička dělá?“
Matěj se nejistě podíval ke dveřím, jako by se bál, že jejich rozhovor zaslechne někdo cizí.
„Říká, že kdyby mě nepřivázala, stalo by se něco strašného.“
„Bolí tě to někdy?“
Chlapec několik vteřin mlčel.
„Někdy ano. Hlavně když se snažím ruce vytáhnout. Babička mě pak drží a říká, abych za žádnou cenu neotvíral oči.“
V tu chvíli učitelka pochopila, že Matěje už nemůže jen vyzpovídat a odpoledne ho bez dalšího poslat domů.
Posledního půl roku bydlel chlapec se svou babičkou Alenou. Jeho rodiče zahynuli při autonehodě a po jejich smrti se právě ona stala jedinou zákonnou opatrovnicí svého vnuka.
Alena se téměř vždy objevovala před školou ve stejném dlouhém tmavém kabátě. S učiteli ani s rodiči ostatních dětí se prakticky nebavila. Každý den čekala mlčky u školní brány, pevně uchopila Matěje za ruku a spěšně s ním odcházela domů.
V posledních týdnech se změnil i samotný chlapec. Během vyučování stále častěji usínal, vyhýbal se místům u oken a nápadně sebou trhal, kdykoli se někdo náhodou dotkl jeho rukou nebo zápěstí.
Jednou se ho paní Nováková opatrně zeptala, proč vypadá pořád tak vyčerpaně.
„Protože babička v noci sedí u mé postele a pořád se na mě dívá,“ odpověděl Matěj tiše.
Tehdy si učitelka pomyslela, že Alena po smrti své dcery a zetě jednoduše propadla přehnanému strachu o jediného vnuka. Po jeho dnešním přiznání však ta věta dostala úplně jiný význam.
Ještě téhož dne paní Nováková všechno oznámila řediteli školy. Informace byla okamžitě předána pracovníkům sociální ochrany dětí i policii. Společně rozhodli, že k Alenině domu vyrazí ještě večer.
Po skončení vyučování stála babička jako obvykle u školní brány. Jakmile spatřila učitelčin výraz, na okamžik se zarazila.
„Stalo se něco?“ zeptala se podezíravě.
„Ne. Jen dnes Matěj působí obzvlášť unaveně.“
Alena se podívala na vnuka a v obličeji se jí okamžitě objevil strach.
„Minulá noc byla zase těžká,“ zašeptala.
„Co se v noci stalo?“
Babička neodpověděla. Jen sevřela chlapcovu ruku ještě pevněji a vzápětí s ním odešla. Pro paní Novákovou to byl další varovný signál.
Krátce před jedenáctou hodinou večer stála učitelka před starým domem společně se dvěma policisty a pracovnicí sociální služby.
Za závěsem jediného osvětleného okna v patře se čas od času mihnul stín.
Několikrát zaklepali, ale nikdo jim neotevřel. Z nitra domu se náhle ozvala tlumená rána. O několik vteřin později k nim shora dolehl vyděšený dětský hlas:
„Babičko, pusť mě!“
Paní Novákové se rozklepaly ruce. Jeden z policistů udeřil pěstí do dveří znovu, tentokrát mnohem silněji.
„Otevřete! Policie!“
Uvnitř se rozběhly rychlé kroky. Něco těžkého s rachotem spadlo na zem a Matěj znovu vykřikl:
„Chci ven!“
Policisté už nehodlali čekat ani vteřinu. Vypáčili dveře a okamžitě vyběhli do horního patra.
Dveře do chlapcova pokoje byly zamčené zevnitř. Když se jednomu z policistů podařilo zámek otevřít, všichni na chodbě strnuli.
Matěj ležel na podlaze. Zápěstí měl připevněná měkkými pruhy látky. Vedle něj klečela Alena a ze všech sil ho držela za ramena. Okno v pokoji bylo dokořán.
„Okamžitě od chlapce odstupte!“ přikázal policista.
Alena se ani nepohnula.
„Prosím, nerozvazujte mu ruce!“
„Pusťte dítě! Hned!“
Pracovnice sociální služby vykročila dopředu, ale Alena se najednou zoufale rozkřičela:
„On se ještě neprobudil!“
Paní Nováková se podívala na Matěje. Chlapec měl oči široce otevřené, přesto jako by nikoho kolem sebe nevnímal. Jeho tvář zůstávala bez výrazu a rty stále opakovaly stejnou podivnou větu:
„Musím za nimi. Volají mě.“
Vzápětí se Matěj prudce zvedl a vrhl se přímo k otevřenému oknu. Jeden z policistů ho zachytil doslova na poslední chvíli. Chlapec se zoufale zmítal a snažil se vyprostit, jako by vůbec netušil, kdo ho drží.
„On spí,“ řekla Alena se slzami v očích. „Prosím vás, zavřete to okno.“
Po několika minutách se Matěj začal pomalu uklidňovat. Jakmile zaslechl babiččin známý hlas, opřel hlavu o její rameno a téměř okamžitě znovu upadl do hlubokého spánku.
Alena přešla ke skříni, vytáhla silnou složku s lékařskými zprávami a položila ji na stůl.
Po nehodě, při níž zemřeli Matějovi rodiče, se u chlapce rozvinula vážná porucha spánku provázená častými záchvaty náměsíčnosti. Téměř každou noc vstával z postele, přestože stále spal, sám otevíral dveře i okna a pokoušel se odejít z domu.
Poprvé ho Alena našla bosého uprostřed dvora. Jindy se dostal až ke schodům vedoucím na střechu. A teprve před dvěma týdny otevřel okno v patře a stačil už přehodit jednu nohu přes parapet, když si ho babička všimla a včas ho od otvoru odtáhla.