Lékaři jí doporučili pořídit speciální bezpečnou postel a zařízení pro noční dohled. Alena však na drahé vybavení neměla peníze. Než se vyřídila žádost o pomoc a další léčbu, používala na doporučení odborníka měkké ochranné popruhy a každou noc zůstávala u Matěje, téměř vůbec nespala a hlídala ho.
Červené stopy na jeho zápěstích vznikly po mimořádně silném záchvatu. Předchozí noci se Matěj ve spánku vyděsil a s obrovskou silou se snažil uvolnit, aby se znovu dostal k oknu.
„Proč jste o tom nikomu neřekla dřív?“ zeptala se paní Nováková otřeseně.
Alena pohlédla na klidně spícího vnuka.
„Bála jsem se, že mi ho vezmou. Už přišel o maminku i tatínka. Kdyby přišel ještě o mě, nezůstal by mu vůbec nikdo.“
Paní Nováková mlčky obrátila pohled k otevřenému oknu. Přijeli sem s přesvědčením, že budou muset malého chlapce chránit před krutým zacházením jeho vlastní babičky.
Místo toho spatřili vyčerpanou ženu, která celé měsíce téměř nespala, protože se každou noc snažila zabránit tomu, aby si její vnuk ve spánku ublížil.
Alenu nikdo nezatkl. Škola se naopak rozhodla rodině pomoci a uspořádala sbírku. Během několika dnů se podařilo získat potřebnou částku. V domě přibyly senzory a alarmy, okna byla zabezpečena a Matěj dostal bezpečnou postel.
Chlapec navíc konečně začal podstupovat řádnou léčbu a pravidelně ho sledovali odborníci.
O tři měsíce později si paní Nováková znovu všimla Matějových zápěstí. Kůže už byla čistá. Po červených pruzích a otiscích nezůstala ani stopa.
„Svazuje ti babička ruce ještě každou noc?“ zeptala se učitelka opatrně.
Matěj se široce usmál.
„Ne. Když v noci vstanu z postele, zvláštní zařízení babičku hned vzbudí. Ale stejně pořád spí vedle mě.“
Toho dne si Alena přišla pro vnuka jako obvykle. Poprvé však neměla na sobě svůj známý tmavý kabát. Už také neschovávala oči a nesnažila se co nejrychleji zmizet z dosahu ostatních.
Matěj ji zahlédl, rozběhl se k ní a pevně ji objal. Pak s dětskou hrdostí řekl:
„To je moje babička. Každou noc mě zachraňovala. Jen jsem to dřív ještě nechápal.“