Podzimní vzduch byl toho večera nezvykle těžký. Vlhkost a chlad se vpíjely do stěn starého venkovského domu a zdálo se, že spolu s nimi visí ve světnici i cizí neštěstí. Nikdo se téměř nehýbal. V kamnech nepravidelně praskalo dřevo, plameny vrhaly na stěny neklidné stíny a místnost pod jejich mihotavým světlem působila ještě ponuřeji.
Uprostřed světnice stála mladá dívka. V načervenalé záři ohně vypadala skoro jako dítě — štíhlá, bledá, se sklopenýma očima. Bezmyšlenkovitě si pohrávala s koncem dlouhého těžkého copu, jako by se potřebovala držet alespoň něčeho známého. Prsty se jí nepatrně třásly, ramena měla ztuhlá a na duši jí ležel kámen. Cítila pohledy rodičů, ale nedokázala zvednout hlavu.
— Vždyť jste spolu nevydrželi pod jednou střechou ani měsíc. Jak se mohlo stát něco takového? Co mezi vámi bylo? — zeptala se matka Marie.
V jejím hlase nebyla přísnost, nýbrž strach. Tak hluboký, že Annu bolel snad ještě víc než otcovo mlčení. Marie hleděla na dceru, která se vrátila domů příliš brzy a příliš nečekaně, a mateřské srdce jí napovídalo, že za tím musí být něco zlého.
Anna neodpověděla. Jen nepatrně zavrtěla hlavou, jako by všechna slova uvázla někde hluboko v ní a odmítala vyjít ven. Slzy ji pálily v očích a tlačily se jí do hrdla, ona však sevřela ruce ještě pevněji. Před nimi plakat nebude. Nedovolí nikomu vidět, jak hluboko ji to zasáhlo.
— Tak proč nic neříkáš? Ptáme se tě, — ozval se nakonec těžce otec Josef.
Seděl u stolu a před sebou měl položené velké mozolnaté ruce, popraskané léty práce a poseté starými jizvami. Kdysi husté tmavé vlasy mu už prokvetly šedinami. V očích se mu mísila únava, obava a naprosté nepochopení. Těma rukama uměl rozštípnout poleno, vést pluh, opravit střechu i odnést těžký pytel obilí. Teď ale ležely bezmocně na desce stolu, protože jejich majitel nevěděl, jak dceru ochránit před něčím, co se už stalo.
Anna se zhluboka nadechla. Knedlík v hrdle nezmizel. Připadalo jí, jako by jí někdo naložil na ramena tíhu celého světa.
— Karel se mnou nechce žít, — vypravila ze sebe konečně téměř šeptem. — Řekl mi, ať se vrátím domů.
— Cože? A to má znamenat co? — Josef se prudce odsunul od stolu. V obličeji měl tak nevěřícný výraz, jako by právě slyšel něco nemožného. — Před měsícem jste se vzali, sezvali příbuzné, on sám k nám chodil žádat o tvou ruku a všechno bylo podle pořádku. Co je najednou špatně? A poslouchej, Aničko, jestli jsi něco provedla ty, já tě krýt nebudu. Vdala ses, tvůj domov je teď u manžela. Seber se a vrať se k němu.
— Počkej, Josefe, — zarazila ho okamžitě Marie a zvedla ruku. — Neodsuzuj ji, dokud nevíš, co se stalo. Podívej se na ni. Vždyť je bílá jako stěna. Ať se nejdřív uklidní a všechno nám poví. Nevyháněj vlastní dítě, aniž bychom znali pravdu.
Anna sotva slyšitelně řekla:
— Nejdřív bych chtěla mluvit s mámou.
— Tak tedy s mámou, — zabručel Josef a vstal. — Vyřiďte si to mezi sebou. Já jsem stejně říkal, že to mezi nimi jde nějak příliš rychle. Sotva se poznali a už se chtěl ženit. Nikdo mě neposlouchal.
Natáhl na sebe starou prošívanou bundu, podrážděně zavřel dveře a odešel do chladného soumraku na dvůr.
Ve světnici zůstaly jen matka s dcerou. Dlouho se odtud ozýval tlumený, přerývaný šepot, chvílemi přerušený Mariinými těžkými vzdechy. Anna vysvětlovala, zapřísahala se, občas se jí hlas zlomil a musela začít znovu. Oči měla plné ponížení a bolesti. Od matky v té chvíli potřebovala jedinou věc — aby jí věřila.
Když všechno vyslechla, vypadala Marie, jako by během několika minut zestárla o několik let. Poslala Annu ke starší sestře Ludmile, která bydlela kousek od nich, a sama se po chvíli vzchopila a vyšla za manželem.
Josef štípal dříví s takovou silou, jako by na špalku neleželo poleno, ale sama nespravedlnost. Sekera se zvedala a dopadala v pravidelných úderech, které rozrážely večerní ticho.
— Josefe, — oslovila ho Marie tiše. — Víš, co si náš zeť vymyslel? Tvrdí, že Anna byla před svatbou… zkažená. A prý právě proto s ní nechce žít.
Sekera zůstala viset Josefovi v rukou.
— Jak zkažená? — zopakoval pomalu, jako by tomu slovu nerozuměl. — Kdy by to asi stihla? Vždyť kromě Karla s žádným chlapcem ani nechodila. Byla pořád doma, klidná holka. Nebo jsme snad něco přehlédli?
— Ach, ty jeden, — zavrtěla Marie hořce hlavou. — Ty už jsi připravený uvěřit i jemu. Já věřím své dceři. Přísahá, že před Karlem nikoho neměla. A já to na ní vidím. Je zmatená, ponížená, ublížená, ale provinilá není.
— Jestli Karel lže, proč by něco takového říkal? — zamračil se Josef. — A proč s tím přišel až po měsíci? Kdyby mu na ní něco vadilo, mohl přece odmítnout hned.
— Právě. Měsíc mlčel a žil s ní. A teď ji najednou poslal pryč. Co se mu mohlo odehrát v hlavě?
— Ne. Takhle to nenechám.
Josef vrazil sekeru hluboko do špalku. Dřevo hlasitě zapraskalo.
— Zajdu za nimi. Ať mi řeknou do očí, proč naši dceru vláčejí špínou. Jestli ji nechtěl, neměl si ji brát. Ale její čest pošlapávat nebude.
— Jen tam nechoď rozzuřený. Pěstmi nic nevyřešíš. Musíš mluvit, ne se prát.