— Hlavně se neurážej, ale s tím bytem už nepočítej, — Petr se usmál způsobem, v němž bylo až příliš mnoho samolibosti.
Jana se na něj chvíli mlčky dívala, přimhouřila oči a pak mu jednoduše vyplázla jazyk.
— Petře, myslíš to vážně, nebo tě právě přepadla nečekaná touha pronášet velká prohlášení? — dokončila krájení jablka, úhledně rozložila měsíčky na talíř a posunula ho k manželovi. — Dej si. Říká se, že něco sladkého pomáhá mozku pracovat rychleji.
— Snažím se ti to normálně vysvětlit, — odstrčil talíř, jako by za celou situaci mohlo právě to jablko. — Byt po tvé babičce už nemusíš řešit. Všechno je domluvené. Roman si skoro sbalil věci a brzy se tam nastěhuje.
— Aha, Roman, — přikývla Jana s tak pokorným výrazem, až Petr na okamžik zaváhal. — Ten Roman, který si od nás loni půjčil peníze na naléhavou dovolenou a dodnes se ze své náročné finanční výpravy nedokázal vrátit?
— Nemusíš všechno překrucovat. Má teď těžké období.
— On nemá těžké období. On má takový životní styl, — opravila ho mírně. — To není úplně totéž. Promiň, zase jsem použila příliš složitý výraz.
Zpočátku jejich rozhovor opravdu připomínal téměř přátelské pošťuchování. Jana byla zvyklá cizí podráždění hasit humorem, klidným hlasem a schopností nevybuchnout ve chvíli, kdy to od ní ostatní očekávali.
— Tak to vezměme pěkně od začátku, — řekla, posadila se naproti němu a podepřela si bradu rukou. — Přijdeš domů, oznámíš mi, že byt, který jsem zdědila po babičce, mi jaksi „odplul“, a tváříš se přitom, jako bys vyhrál nové auto. Vysvětli prosím mně, prosté ženě, jak přesně k tomu zázraku došlo.
— Není za tím nic složitého. V rodině jsme se shodli, že Roman nemá kde bydlet a byt je stejně prázdný.
— V rodině jste se shodli, — zopakovala Jana pomalu. — Zajímavé. Takže jsem zřejmě na rodinné poradě chyběla. Nevíš náhodou, co jsem v tu dobu dělala? Možná jsem někde v jiné dimenzi prala tvoje ponožky?
— Ty ze všeho pořád děláš cirkus.
— Protože dokud se člověk umí smát, ještě neprohrál, — pokrčila rameny. — Jeden chytrý člověk říkal, že kdo se dokáže smát sám sobě, nikdy se nebude nudit. Já se směju tobě, takže mám o celoživotní zábavu postaráno.
Petr se zašklebil a podrážděně zabubnoval prsty o stůl.
— Jano, nechci se hádat. Prostě se s tím smiř. Papíry už se připravují a Roman se nastěhuje příští týden.
— Jaké papíry přesně, drahý? — naklonila mírně hlavu. — Pokud si dobře vzpomínám, byt je vedený výhradně na mě. Od prvního řádku listu vlastnictví až po poslední podpis. Jak chce vaše rodinná rada nakládat s nemovitostí, která jí nepatří?
— Jsou tam určité možnosti.
— Určité možnosti jsou třeba tehdy, když člověk trochu přesolí polévku, — poznamenala Jana klidně. — Když ale někdo začne bez majitele rozdělovat cizí nemovitost, říká se tomu jinak. Třeba fantazie. Nebo drzost. Záleží, jak zdvořile to chceš pojmenovat.
S Lucií se sešla v malé kavárně nedaleko náměstí. Zavolala jí schválně. Potřebovala silnou kávu, čistou hlavu a člověka, který nebude souhlasně přikyvovat jen proto, aby ji uklidnil.
— On opravdu řekl, že ti byt „odplul“? — Lucie položila šálek na podšálek a naklonila se přes stůl. — Přesně takhle? A ještě u toho měl ten svůj odporně spokojený úsměv?
— Přesně, — Jana pomalu kroužila lžičkou v kávě. — A já na něj vyplázla jazyk. Trochu dětinské, uznávám. Ale bylo to upřímné.
— Jsi až podezřele klidná. Já bych už běhala po stropě.
— A k čemu by mi to bylo? — Jana pokrčila rameny. — Panika málokdy pomáhá dělat dobrá rozhodnutí. Když se člověk třese strachy, odsouhlasí skoro cokoli, jen aby to skončilo. Já radši dopiju kávu a zjistím, kde udělali chybu.
— Už něco tušíš?
— Zatím jen to, že Petr se rozhodl hrát skořápky s věcí, která mu nepatří, — pousmála se. — Přesouvá kelímky, dělá ze sebe kouzelníka, jenže kuličku pod nimi nemá. Tu mám pořád v kapse já.
V tu chvíli k jejich stolu přišel Martin, Janin bratr. Ráno mu poslala jedinou zprávu: „Potřebuju tvoji chladnou hlavu.“
— Tak povídej, kdo se tentokrát rozhodl hospodařit s babiččiným bytem, — řekl, když se posadil vedle nich a ani si nesundal šálu. — Zkusím hádat. Petr a nějaký jeho příbuzný, který se zrovna zase nachází v jednom ze svých nekonečných těžkých životních období.
— Přesně, — přikývla Jana. — Roman už si nejspíš vybral, kam postaví pohovku a jaké si tam pověsí závěsy.
— Babička ten byt neodkázala právě tobě bez důvodu, — připomněl Martin. — Na podobné příbuzné měla radar. Pamatuješ, co říkávala? Lidé si pletou laskavost se slabostí tak dlouho, dokud jednou nenarazí čelem do zavřených dveří.
— Pamatuju, — napila se Jana. — A právě těmi dveřmi se teď hodlám stát. Klidnými, slušnými a pořádně zamčenými.
— Petr přece ví, že byt právně patří jen tobě, ne? — zeptala se Lucie.
— Samozřejmě, že to ví, — usmála se Jana. — Právě proto se tak nervózně šklebí. Počítá s tím, že se vyděsím, rozbrečím se, začnu smlouvat, prosit a nakonec podepíšu cokoli, co mi předloží.
Do babiččina bytu Jana dorazila až k večeru. Chtěla na vlastní oči zjistit, jak daleko cizí plány došly.