Staré nástěnné hodiny v předsíni tikaly nesnesitelně hlasitě.
Jejich pravidelný zvuk jako by schválně odpočítával poslední zbytky trpělivosti Aleny Novotné. Byt už dávno nepůsobil jako domov. Připomínal spíš ponurý nemocniční pokoj, ze kterého není kam odejít — prostor prosáklý pachem mastí a léků, nekonečnou únavou a pocitem viny, jenž Alenu pronásledoval od rána do noci.
Už si ani nedokázala vybavit, kdy se naposledy pořádně vyspala. Každý den začínal stejně: ostrou vůní léčivých přípravků, zavrzáním kovové polohovací postele a podrážděným hlasem manžela, v němž téměř pokaždé zaznívala výčitka.
— Aleno! Kde zase vězíš?
Obvykle to zaslechla ještě dřív, než jí stačil zazvonit budík. Okamžitě vstala, přehodila přes sebe župan a pospíchala do ložnice, jako by právě tam měla každé ráno skládat tu nejdůležitější zkoušku svého života.
Pavel ležel nehybně na speciálním zdravotnickém lůžku a ve tváři měl výraz člověka odsouzeného k nekonečnému utrpení. Před půl rokem ho na chatě údajně zničehonic „ochrnuly“ nohy. Lékaři dlouho hledali vysvětlení, radili se, kroutili hlavami, předepisovali drahé léky a mluvili o neobvyklé komplikaci, jejíž přesnou příčinu je téměř nemožné určit.
Právě tehdy se Aleně během jediného dne rozpadl celý dosavadní život.
Ani chvíli neváhala a odešla z práce, přestože jí do důchodu zbývala už jen krátká doba. Kolegové ji prosili, aby se neunáhlila. Nadřízení jí nabízeli možnost pracovat z domova. Alena však nic z toho nechtěla slyšet. Jak by mohla myslet na tabulky, dokumenty a pracovní povinnosti, když muž, s nímž prožila pětatřicet let, najednou nedokázal sám vstát z postele?
Od té chvíle se její dny smrskly na stále stejný koloběh: uvařit, přinést jídlo, umýt Pavla, převléknout postel, nadzvednout ho, otočit, vyslechnout další stížnost a znovu mlčet.
Jako samostatný člověk jako by přestala existovat.
Zůstala z ní pouze neplacená pečovatelka.
Někdy se v noci probudila vlastním tlumeným vzlykáním. Ležela vedle manžela, dívala se do černého stropu a marně se snažila rozpomenout, kdy naposledy vyslovil její jméno normálním hlasem — bez zlosti, podráždění a nespokojenosti.
Kdysi býval úplně jiný.
Dřív se smál tak hlasitě, že sousedé bouchali do topení. Přenášel ji v náručí přes kaluže a bez zvláštního důvodu jí nosil obyčejné luční kopretiny. Společně opravovali chatu, odpírali si dovolené, aby mohli koupit nový nábytek, vychovali dceru a představovali si, že jednou zestárnou vedle sebe v klidu.
Jenže během let jako by v Pavlovi všechno laskavé postupně vyhaslo.
A po své údajné nemoci se definitivně změnil v rozmrzelého, bezohledného a nesmírně náročného člověka, který byl přesvědčený, že od nynějška se musí celý svět točit jen kolem jeho utrpení.
— Ta polévka je zase přesolená.
— Čaj už je studený.
— To prostěradlo škrábe.
— Musíš tak dupat?
— Kde jsi byla tak dlouho?
Podobných poznámek slyšela Alena každý den desítky.
A pokaždé je snášela.
Protože jí ho bylo líto.
Protože ho pořád milovala.
A hlavně proto, že věřila, že starat se o nemocného manžela je její povinnost.
Sousedky její obětavost upřímně obdivovaly.
— Tohle by každá ženská nevydržela, — říkaly.
— Alenko, ty jsi snad svatá.
— Tak oddaných manželek už dnes moc není.
Alena jim odpovídala jen unaveným, téměř neznatelným úsměvem.
Nikdo neviděl, že se jí večer vyčerpáním třesou ruce. Nikdo netušil, že se někdy zamkne v koupelně a pustí naplno vodu jen proto, aby Pavel neslyšel, jak zoufale pláče.
Nejhůř jí bývalo ve dnech, kdy přicházela Klára, mladá masérka z drahé soukromé kliniky.
Byla vysoká, svěží, zdravě růžová, s dlouhými světlými vlasy a jasným smíchem, který se rozléhal celým bytem.
Vždycky s sebou přinesla vůni drahého parfému, chladného venkovního vzduchu a něčeho, co Aleně bolestně připomínalo skutečný život.
Vedle ní si Alena připadala stará, vybledlá a téměř neviditelná.
— Aleno, během procedury běž prosím pryč, — požadoval pokaždé Pavel. — Je mi nepříjemné, když jsi u toho. I nemocný chlap má právo na trochu důstojnosti.
Alena bez odporu přikývla.
Vzala kabelku a vyšla do sychravého deště. Někdy šla nakoupit, jindy do lékárny a občas se jen tak bez cíle procházela ulicemi. Přitom někde hluboko uvnitř věděla, že Pavel jednoduše nechce, aby v době Klářiny návštěvy byla doma.
Přesto ji ani jednou nenapadlo, že by za tím mohlo být něco jiného.
Jak by mohl manželku podvádět muž, který se nedokáže ani postavit na nohy?
Taková představa jí připadala naprosto absurdní.
Jenže Aleně docházely síly. Čím dál častěji ji bolela záda, stoupal jí tlak a v noci cítila nepříjemné svírání u srdce. Přesto dál kolem Pavla běhala, jako by se sama sebe zoufale snažila přesvědčit, že je alespoň pro někoho stále nepostradatelná.
Pak se objevily zvláštní potíže.
Nejdřív jen slabé pálení.
O několik dní později se přidalo svědění.
A nakonec i bolest.
Dlouho o tom nikomu neřekla. Styděla se dokonce sama před sebou. V šedesáti letech jí takový problém připadal zvlášť ponižující, trapný a téměř neslušný.