Snažila se najít nějaké přijatelné vysvětlení.
Třeba alergie.
Nebo infekce, kterou kdysi chytila v bazénu.
Možná nějaký zánět související s věkem.
Jenže její stav se stále zhoršoval.
Několik nocí téměř nezamhouřila oči. V hlavě se jí honily znepokojivé domněnky, které se snažila zahánět. Nakonec už strach nevydržela a objednala se na gynekologii na nejčasnější možný termín, aby měla co nejmenší šanci potkat někoho známého.
Podzimní ráno bylo šedé, chladné a syrové.
Mokré listí se jí lepilo na boty, ve vzduchu se držel jemný déšť a Alena cítila, jak se jí celé tělo třese podivným, téměř instinktivním strachem.
V čekárně seděly mladé ženy s kulatými bříšky i elegantně oblečené pacientky v barevných kabátech. Jedna se smála, jiná živě telefonovala.
Uprostřed toho všeho si Alena připadala, jako by tam vůbec nepatřila.
Seděla se sklopenýma očima, křečovitě svírala ucha staré kabelky a bála se na kohokoli podívat.
Když sestra konečně vyslovila její příjmení, podlomila se jí kolena.
V ordinaci voněl silný kávový nápoj a dezinfekce.
Lékař byl muž kolem padesátky s unaveným, vážným obličejem. Zpočátku se na Alenu téměř nepodíval. Pokládal stručné otázky, zapisoval její odpovědi do dokumentace a jednal věcně, bez zbytečných slov.
Samotné vyšetření netrvalo dlouho.
Potom následovaly odběry.
A pak čekání.
Těch dvacet minut se Aleně zdálo nekonečných.
Seděla u okna a sledovala kapky, které se pomalu spojovaly na skle a stékaly dolů. Nedokázala své myšlenky zastavit. Přeskakovaly jedna přes druhou a pokaždé se vracely ke stejnému strachu.
„Jen aby to nebylo něco vážného…“
Když ji lékař zavolal zpátky, jeho výraz už nebyl lhostejný.
Pozorně si prohlížel výsledky, svraštil čelo a několikrát zamyšleně poklepal propiskou o stůl.
— Posaďte se.
Alena se opatrně usadila na samotný kraj židle.
Srdce jí bušilo tak hlasitě, až měla pocit, že je musí slyšet i lidé za dveřmi.
— Vyšetření prokázalo infekci, — řekl lékař klidně.
— Jakou? — zeptala se sotva slyšitelně.
Posunul k ní papír s výsledky.
Cizí latinské názvy se jí před očima rozpily.
— Jde o onemocnění přenášené pohlavním stykem.
Všechno kolem ní se v jediném okamžiku zastavilo.
Alena několik vteřin vůbec nechápala, co právě slyšela.
— Ne… — zašeptala. — To musí být nějaká chyba.
Lékař si povzdechl.
— Ty výsledky jsou poměrně jednoznačné.
— Ale to přece není možné…
— Bohužel je.
Říkal to klidně, téměř všedně, jako by jí oznamoval obyčejné nachlazení.
Aleně se do tváří nahrnulo horko. Zaplavila ji vlna bolestného studu.
— Pane doktore… Já jsem pětatřicet let vdaná…
— A co to na výsledku mění?
— Nikdy jsem neměla nikoho jiného než svého manžela.
Doktor zvedl oči a pozorně se na ni zadíval přes brýle.
— V tom případě bude nutné, aby se léčil i váš manžel.
Alena se nervózně pousmála.
— Vy tomu asi nerozumíte… Můj muž je ochrnutý.
— Opravdu?
— Už půl roku nevstává z postele. Jsem s ním prakticky pořád.
V ordinaci se na několik dlouhých vteřin rozhostilo nepříjemné ticho.
Lékař pomalu položil propisku na stůl.
— Poslouchejte mě teď velmi pozorně, — řekl náhle úplně jiným tónem. — Tato infekce se běžným domácím kontaktem nepřenáší.
Aleně zmizela z obličeje všechna barva.
— Ale…
— Nechytíte ji z nádobí. Ani z ručníku. A už vůbec ne ze záchodového prkénka.
Každá jeho věta na ni dopadala jako další rána.
— Takže… — roztřásly se jí rty. — To znamená, že mě nakazil on?
Lékař neodpověděl.
Jeho mlčení však bylo děsivější než jakákoli vyslovená věta.
Ze zdravotního střediska vyšla Alena jako omámená.
Déšť mezitím zesílil.
Lidé kolem ní spěchali pod deštníky, auta projíždějící ulicí stříkala špinavou vodu na chodník a město pokračovalo ve svém obyčejném dni, zatímco v Aleně se rozpadalo všechno, čemu ještě ráno věřila.
Šla pomalu a téměř nevnímala cestu před sebou.
V hlavě se jí začaly jedna po druhé vynořovat drobnosti, kterým dříve nepřikládala žádný význam.
Cizí vůně parfému v ložnici.
Pavlovo naléhání, aby během masáže pokaždé odešla.
Klářin rozpačitý úsměv.
Pevně zavřené dveře.
Tlumené hlasy.
Smích.
A také Pavlova podivná zuřivost pokaždé, když se Alena nečekaně vrátila domů dřív.
Najednou do sebe všechno zapadalo.
A obraz, který z těch jednotlivých detailů vznikl, byl děsivý.
Před domem se Alena dlouho nemohla trefit klíčem do zámku. Prsty se jí třásly tak silně, že musela několikrát začít znovu.
V bytě bylo ticho.
Z ložnice se ozývala televize.
Alena pomalu vešla dovnitř.
Pavel ležel jako vždy bez hnutí, zakrytý teplou dekou, v jedné ruce ovladač.
— Kde ses zase courala? — vyštěkl podrážděně. — Už půl hodiny mám žízeň.
Alena se na něj dívala.
A poprvé po mnoha letech v sobě necítila ani špetku lítosti.
Jen prázdno.
Ledové, hluboké a děsivé prázdno.
— Aleno! To jsi ohluchla?
Přistoupila blíž.
A najednou si všimla něčeho, co dříve jako by vůbec neviděla.
Jeho ruce se pohybovaly až příliš jistě.
Pohledem sledoval každý její krok až příliš pozorně.
Na člověka, kterého údajně půl roku ničila těžká nemoc, vypadal podezřele svěže a živě.
— Co je s tebou? — zeptal se Pavel už opatrněji.