— Podívej se, jaká je tu nádhera! — ozýval se z hlasové zprávy nadšený hlas její matky.
Jana pomalu procházela fotografie, které Alena posílala z dovolené do jejich rodinné skupiny. Na jednom snímku se třpytilo moře, v řadách stála lehátka a za nimi se rozlévala téměř neskutečně modrá hladina. Na první pohled obyčejná fotografie z přímořského hotelu.
Pak ale Janu něco přimělo zastavit.
V pozadí ležel na lehátku muž otočený zády k fotoaparátu. Široká ramena. Tetování draka pod pravou lopatkou. Modré koupací kraťasy s bílým pruhem po straně.
Přesně takové před rokem koupila Pavlovi k narozeninám. Dlouho je vybírala a nakonec je objednala na internetu, protože v běžných obchodech nenašla správnou velikost ani střih.
Jana si snímek zvětšila.
Srdce se jí bolestivě stáhlo a v krku jako by jí uvízl kámen. Za její matkou, jen několik metrů od ní, odpočíval na lehátku její vlastní manžel.
Ten samý muž, který ji před třemi dny políbil na rozloučenou, vzal kufr a oznámil jí, že odlétá pracovně do Ostravy.
Co tedy dělal na fotografii z řeckého hotelu?
Jana položila hrnek s kávou na stůl tak opatrně, jako by se bála, že sebemenší prudší pohyb všechno rozbije. Pak se opřela o pohovku a zavřela oči.
Nedávalo to smysl.
Jedenáct let manželství. Jedenáct let společného života, plánů, obyčejných večerů, dovolených, hádek i usmiřování. A teď stačil jediný snímek, aby najednou začala pochybovat o všem.
— Jani, jsi tam vůbec? — ozval se z telefonu hlas její kamarádky Kláry. — Už několik minut ti vyprávím o těch nových šatech a ty ani slovo.
— Promiň. Zamyslela jsem se, — Jana si promnula spánky. — Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že Pavel odjel služebně?
— Jasně. Vždyť on pořád někde cestuje. Brno, Ostrava, všemožné pracovní schůzky… Máš chlapa, který dělá kariéru a nosí peníze domů.
Jana se hořce pousmála.
Ano, pracovní cesty se během posledních let staly naprosto běžnou součástí jejich života. Pavel pracoval jako oblastní manažer ve velké stavební společnosti a jeho časté nepřítomnosti už nikoho nepřekvapovaly.
— A co tvoje máma? Užívá si to? — pokračovala Klára.
— Posílá fotky každý den. Vypadá strašně spokojeně…
Jana si okamžitě vzpomněla na den před dvěma týdny, kdy matce podávala obálku.
— Mami, tohle máš ode mě. Trochu předčasně k narozeninám.
Alena obálku otevřela, vytáhla z ní dokumenty a překvapeně na dceru pohlédla.
— Kréta? Pětihvězdičkový hotel? Jani, ty ses zbláznila! Vždyť to muselo stát majlant!
— Žádný majlant. Kdy jsi byla naposledy pořádně u moře? Před pěti lety? A i tehdy jsi byla v Chorvatsku sotva tři dny.
— Takový dárek si od tebe nemůžu vzít. Je to moc drahé.
— Mami, je ti dvaapadesát a každý ti hádá sotva pětatřicet. Vždyť si nás lidé pořád pletou se sestrami nebo kamarádkami. Celý život na sobě šetříš. Jednou si něco dopřej.
Alena ji tehdy pevně objala. Jana si všimla, že se jí v očích lesknou slzy.
Matka ji porodila v devatenácti a i po letech působila neobyčejně mladě. Byla štíhlá, živá a pečovala o sebe, takže vedle vlastní dcery skutečně často vypadala spíš jako její starší sestra.
Tři dny před Aleniným odletem přišel Pavel domů později než obvykle.
Jana právě dokončovala večeři, když uslyšela zavření vstupních dveří.
— Ahoj, miláčku, — pozdravil ji a políbil ji na tvář. — Mám špatnou zprávu. Zítra musím pracovně do Ostravy.
— Zase? Vždyť ses teprve nedávno vrátil z Brna.
— Máme tam problémy s dodavateli. Šéf řekl, že tam musím osobně.
Pavel vypadal unaveně, ale zároveň podivně napjatě. Mezi obočím se mu rýsovala hluboká vráska, která se objevovala pokaždé, když ho něco opravdu trápilo.
— Na jak dlouho?
— Nejméně deset dní. Možná se to protáhne.
V den odjezdu Jana nejprve odvezla na letiště matku a přibližně o dvě hodiny později také Pavla.
Alena byla nervózní a nadšená zároveň, skoro jako školačka před první schůzkou. Několikrát kontrolovala doklady, smála se sama sobě a neustále opakovala, že pořád nemůže uvěřit tomu, že skutečně jede na takovou dovolenou.
Pavel byl pravý opak.
Tichý, soustředěný a nezvykle uzavřený.
První dny probíhalo všechno normálně. Pavel posílal krátké zprávy: „Schůzka se protáhla.“ „Večeřím s obchodními partnery.“ „Zítra jedu na stavbu.“
Alena mezitím zásobovala rodinnou skupinu desítkami fotografií. Východ slunce nad mořem. Hotelová snídaně. Kočky povalující se u terasy. Výlet mezi starými kamennými ruinami. Výhled z pobřeží.
A právě mezi těmito naprosto nevinnými obrázky se objevila drobnost, která Janě během několika vteřin převrátila život naruby.
— Ne. To přece není možné, — zašeptala a snad podesáté si otevřela stejnou fotografii.
Pak začala procházet všechny ostatní snímky, které matka poslala.
Tentokrát už se nedívala na moře ani na hotel.
Hledala jeho.
Na fotografii z restaurace zahlédla v rohu černou sportovní tašku s červeným znakem. Pavel si přesně takovou koupil minulý rok a několik večerů předtím porovnával jednotlivé modely na internetu.
Na jiném snímku, pořízeném v kavárně, se ve skleněných dveřích odrážel vysoký muž v bílé košili.