Srpnové slunce rozpálilo chodníky tak silně, že se vzduch nad asfaltem chvěl jako nad rozžhavenou plotnou. Jana stála v předsíni se dvěma taškami nákupu a poslouchala hlas svého manžela Petra, který se líně nesl z obýváku. Byl chladný, otrávený a lhostejný způsobem, který za ta léta poznala až příliš dobře.
— To jsi zase koupila ten nejlevnější olej? Kolikrát ti mám říkat, abys vzala něco pořádného? Ale co bych od tebe vlastně čekal. Ty jsi nikdy neměla vkus vůbec na nic.
Jana položila tašky na skříňku v předsíni. Pomalu a opatrně, aby se nic nepřevrhlo. Ten tón už ji dávno nepřekvapoval. Za dvanáct let společného života se stal součástí domácnosti stejně jako monotónní hučení lednice nebo vrzání starých parket.
— Petře, vzala jsem ještě kuře a zeleninu. Chtěla jsem udělat zapečené papriky, jak je máš rád.
— Jak je mám rád? Ty si snad vážně myslíš, že sis za těch dvanáct let zapamatovala, jak mám něco rád? Papriky krájíš, jako kdybys štípala polena. A podívej se taky někdy na sebe. Zase máš ten vytahaný svetr. Tobě je úplně jedno, jak vypadáš. A já se pak za tebe můžu stydět.
Jana sklopila oči. Dobře věděla, že pokud zůstane potichu, Petr se po chvíli vyčerpá. Kdyby mu odpověděla, následoval by dlouhý výčet jejích chyb, nedostatků a všeho, co podle něj dělala „špatně“. Pravidla téhle ponižující hry už znala nazpaměť.
— Jsem jen unavená. Eliška se dnes celý den připravovala na písemky a pomáhala jsem jí.
— Právě. Ty jsi pořád unavená. Ale z čeho? Sedíš doma a pořádně nic neděláš. Jiné ženské zvládnou domácnost, děti, ještě se o sebe postarají. Ty jsi jen funkce. Servis. A i placená hospodyně by to podle mě zvládla líp.
Nezakřičel. V jeho hlase dokonce nebyl ani vztek. Řekl to klidně, skoro věcně, jako by oznamoval venkovní teplotu nebo cenu benzínu. A právě tahle samozřejmost bolela Janu mnohem víc než jakákoli hádka.
— Petře, prosím. Ne před Eliškou.
— A co Eliška? Je jí čtrnáct. Vidí všechno. Není malé dítě. Vidí, že její máma se změnila ve stín. A mimochodem, nikdo tě tady nedrží, Jano. Vůbec nikdo.
Nebyla to první podobná věta, kterou od něj slyšela. Zpočátku ji řezala do živého. Později pálila. A nakonec se proměnila v tupou, trvalou bolest, kterou nosila někde hluboko v sobě. Jenže toho odpoledne se něco změnilo. Jana pohlédla na nákupní tašky, na vlastní ruce a na ošoupanou rohožku u dveří. Potom sáhla po kabátu, který visel na věšáku. V srpnovém vedru působil naprosto absurdně, přesto si ho přehodila přes ramena.
— Kam jdeš? Haló, já s tebou mluvím!
— Já tě slyším, Petře. Poslouchám tě už dvanáct let.
Odešla.
Nebouchla dveřmi. Neplakala. Jen tiše stiskla kliku, vyšla z domu a vstoupila do rozpáleného odpoledne.
Petr se ani nezvedl z pohovky.
Lékárna byla o dvě ulice dál. Jana do ní vešla skoro bezmyšlenkovitě. Najednou měla nohy jako z vaty a zatočila se jí hlava, jako by jí někdo během jediné vteřiny vzal všechno, o co se dosud opírala. Zastavila se u regálu s vitamíny a pevně sevřela okraj skleněné police.
— Je vám dobře?
Za pokladnou stála drobná žena kolem padesátky, s krátce ostříhanými vlasy a pozornýma očima. Už Janě podávala plastový kelímek s vodou. Jana si ho vzala, napila se a ucítila, jak jí chladná voda pomalu stéká hrdlem.
— Děkuju. Jen se mi venku udělalo špatně.
— Sedněte si tady. Nemáte vysoký tlak? Můžeme vám ho změřit.
— Ne, děkuju. Tlak to není. To je… něco jiného.
Lékárnice si ji chvíli prohlížela. Nebyla v jejím pohledu lítost. Spíš zvláštní tiché porozumění, kvůli němuž měla Jana najednou slzy na krajíčku. Na jmenovce stálo „Ivana“, ale písmena se jí před očima rozmazávala.
— Víte, nejsem lékařka, — řekla žena tiše. — Ale nemyslím si, že jste sem přišla kvůli vedru. Někdy člověk musí odejít, aby vůbec mohl zůstat sám sebou. Není to slabost. Je to rozhodnutí.
Jana zvedla hlavu.
Ta úplně cizí žena vyslovila větu, která zněla až směšně jednoduše. Jako by mluvila o něčem samozřejmém. A právě proto zasáhla Janu mnohem hlouběji, než čekala.
— Myslíte, že člověk opravdu může prostě vstát a odejít?
— Vy už jste odešla. Když sedíte tady, vaše nohy to nejspíš pochopily dřív než hlava. Teď je potřeba, aby je hlava dohnala.
Jana dopila vodu, poděkovala a vyšla zpátky na ulici. Na chodníku vytáhla telefon a pomalu projížděla kontakty.
Klára.
Rok a půl spolu skoro nemluvily. Od těch narozenin, kdy Petr před všemi Kláru hrubě zesměšnil a Jana se potom styděla natolik, že své kamarádce už nedokázala zavolat.
Tentokrát zmáčkla tlačítko.
— Haló?
— Kláro, tady Jana. Vím, že jsem se dlouho neozvala. Potřebuju pomoct.
Na druhé straně nastalo krátké ticho.
— Pamatuješ si moji adresu?
— Pamatuju.
— Tak přijeď. Dveře máš otevřené.
Ani jediná zbytečná otázka. Žádné „co se stalo?“ ani „proč zrovna teď?“. Klára vždycky dokázala z tónu hlasu poznat, co je opravdu důležité.
Jana si objednala taxi a nadiktovala adresu, kterou si pořád pamatovala zpaměti, přestože tam téměř dva roky nebyla.
Uplynul týden.