Jana bydlela u Kláry a spala na úzkém gauči v jejím ateliéru, mezi plátny, sklenicemi plnými štětců a známou vůní barev. Každé ráno si sedla s obyčejným sešitem a zapisovala do něj myšlenky. Byly roztříštěné, nepravidelné, někdy se na celé stránce objevila jediná věta.
— Dneska ses dostala až dolů na stránku, — poznamenala jednou Klára. — To je pokrok.
— Kláro, vždyť tam mám pořád dokola jen tři slova: „Není to moje vina.“
— Tak je piš, dokud jim nezačneš věřit. A potom otočíš stránku.
Klára učila kreslení dospívající a většinu dne trávila ve studiu. Jana tak často zůstávala sama. Chodila ven, toulala se ulicemi, vracela se a připravovala večeři. Třetí den zašla do nedalekého parku a posadila se na lavičku u rybníka.
— Pozor na něj. Olizuje úplně všechny. Bez dovolení a bez sebemenšího pocitu studu.
Jana zvedla oči.
Před ní stál asi čtyřicetiletý muž, trochu rozpačitý, v pomačkané lněné košili. U Janiných nohou se motala vypasená mopsice s výrazem naprostého nadšení.
— To nevadí. Já mám psy ráda.
— Jmenuje se Buchta. Radši se neptejte proč. Je za tím dlouhá historka s jednou nepovedenou marmeládou. A já jsem Martin.
— Jana.
— Jano, nebude vám vadit, když tu Buchta chvíli zůstane, než si skočím pro kávu? Už si vás vybrala. A lidi posuzuje rozhodně líp než já.
Jana se poprvé po mnoha dnech skutečně zasmála.
Martin se vrátil se dvěma kelímky kávy a nakonec seděli na lavičce skoro až do večera. Povídali si o naprostých maličkostech. O mopsech, o parku, o srpnových západech slunce, které podle Martina voněly zvláštně po pelyňku.
Nezeptal se, jestli je vdaná.
Nesnažil se na ni udělat dojem.
Nic po ní nechtěl.
Prostě vedle ní seděl. Klidně, lehce a bez očekávání.
Když odcházel, řekl:
— My sem chodíme skoro každý večer. Buchta je tvor závislý na rutině. Jestli budete chtít, přijďte. Když ne, Buchta to pochopí. A já se o to pokusím.
Večer Jana všechno vyprávěla Kláře.
— Kláro, dneska jsem potkala zvláštního chlapa. Má mopsici, která se jmenuje Buchta.
— Člověka, který pojmenuje mopse Buchta, se není třeba bát. Je to sice určitý druh diagnózy, ale sympatický.
— Já ale nejsem připravená vůbec na nic.
— A nikdo po tobě nechce, abys byla. Jen choď ven. Dýchej. Dvanáct let jsi skoro nedýchala. Teď se to naučíš znovu.
Mezitím Janin telefon téměř nepřestával zvonit.
Petr jí volal několikrát za den. První hlasové zprávy byly ostré a rozkazovačné.
— Jano, ty ses úplně zbláznila? Okamžitě se vrať domů. Eliška nemá večeři. Lednice je prázdná. Co má znamenat tenhle pubertální výstup?
Po třech dnech se jeho tón změnil.
— Tak už toho nech. Mám toho dost. Je to pro mě samotného těžké. Nezvládám to. Doma tě potřebujeme.
Jana neodpovídala.
Nechtěla se mstít. Jen už pochopila, že každé její slovo by se mohlo proměnit v háček, za který by ji Petr zkusil přitáhnout zpátky.
Nakonec mu poslala jedinou stručnou zprávu:
„Řekni Elišce, že ji miluju. Napíšu jí sama.“
A také to udělala.
Ne prostřednictvím chatu. Vzala papír a napsala dceři opravdový dopis. Čtyři stránky. Vysvětlila jí, proč odešla. Psala o tom, že odchod není zrada, ale pokus zachránit sama sebe, aby jednou zase dokázala být skutečnou mámou, a ne mlčenlivým stínem, který se jen pohybuje po bytě. Napsala, že Elišku miluje víc než kohokoli na světě a že ji s sebou neodvedla okamžitě jen proto, že člověk, který je sám rozbitý, se nemůže stát pevnou oporou pro druhého.
Odpověď dorazila o dva dny později.
Obsahovala jediné slovo.
„Chápu.“
Jana si ho přečetla snad dvacetkrát.
A potom se rozplakala.
Tentokrát však byly její slzy jiné. Nebyly hořké. Byly teplé a zvláštně lehké. Jako by s nimi z jejího těla odcházelo něco, co v sobě nosila příliš dlouho.
V září se Jana přihlásila na floristický kurz.
Ruce, které tolik let sahaly hlavně po hrncích, hadrech a nákupních taškách, si najednou vzpomněly, že dokážou vytvářet něco krásného.
Jana ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že na květiny občas mluví.
A květiny jí na rozdíl od manžela nikdy neodpovídaly urážkami.
Na kurzu se seznámila s Alenou Novotnou, ženou se stříbrnými vlasy a bystrým, pozorným pohledem. Alena se starala o menší galerii v nedaleké ulici.
— Jano, máte mimořádně dobrý cit pro proporce. Tohle se těžko učí. Buď to člověk v sobě má, nebo nemá. Zkoušela jste někdy aranžovat celý prostor?
Jana se pousmála.
— Jen naši kuchyň. A podle bývalého manžela jsem nezvládala ani tu.
— Bývalí manželé patří mezi nejméně spolehlivé výtvarné kritiky. Přijďte ke mně do galerie. Za tři týdny otevíráme výstavu akvarelů a potřebuju někoho, kdo dokáže těm sálům vdechnout život.
Jana přišla.
V galerii strávila celý den. Mezi obrazy umísťovala živé květinové kompozice, porovnávala barvy, posouvala vázy, ustupovala o několik kroků, znovu se vracela a upravovala jednotlivé větvičky.
Když bylo hotovo, Alena Novotná pomalu prošla všechny místnosti. U každého obrazu se na chvíli zastavila. Potom se otočila k Janě.
— Teď ty obrazy dýchají. Vy nejste jen dekoratérka. Jste překladatelka. Překládáte barvy do řeči živých věcí.
Vernisáž byla plná lidí.