Byt získala Tereza od své babičky darovací smlouvou. Nebylo na něm nic okázalého — obyčejný dvoupokojový byt v panelovém domě na okraji města. Pro Terezu však znamenal skutečný domov. Každý kout si zařídila sama, podle vlastního vkusu a možností. Luxus by tam člověk hledal marně, zato bylo všude čisto, útulno a bylo znát, že se o byt někdo stará s láskou. Babička navíc všechno právně vyřešila už předem, takže nebylo pochyb o tom, komu nemovitost patří.
Tereza pracovala v servisním středisku, kde opravovala mobilní telefony. Byla to práce vyžadující trpělivost, přesnou ruku a soustředění. Člověk musel rozebrat drobnou elektroniku, najít závadu mezi miniaturními součástkami a poškozenou část opatrně opravit. Tereza si vydělávala kolem dvaačtyřiceti tisíc korun měsíčně, což se v jejich městě považovalo za velmi slušný příjem, zvlášť pro osmadvacetiletou ženu.
Už od dětství byla zvyklá spoléhat především sama na sebe. Když potřebovala přidělat polici, vytáhla vrtačku. Když bylo nutné vymalovat, koupila barvu a pustila se do práce. Nebyla typem člověka, který čeká, až problémy vyřeší někdo jiný. Když proto poznala Petra, věřila, že se její život konečně trochu změní. Říkala si, že ve dvou přece všechno půjde snáz.
Brzy po svatbě ale zjistila, že společný život existuje hlavně v jejích představách. Petr se nastěhoval do jejího bytu a téměř okamžitě přestal vydělávat. Nejdřív tvrdil, že mu předchozí zaměstnání nevyhovovalo a že si hledá něco lepšího. Potom začal mluvit o špatné situaci na trhu práce. Později přišel s tím, že si potřebuje ujasnit, co vlastně od života chce a jaké je jeho skutečné poslání. Měsíce ubíhaly, ale do domácího rozpočtu nepřinesl ani korunu.
Zpočátku se Tereza snažila být chápavá. Připomínala si, že každý se někdy může dostat do složitého období. Sama platila nájemní poplatky, energie i ostatní účty, nakupovala jídlo a když přišel čas opravit koupelnu, celý účet zaplatila ze svého. Když dosloužila lednice, novou pořídila opět ona. Petr mezitím trávil celé dny u počítačových her nebo vyrážel za kamarády.
Jakmile se Tereza pokusila začít vážný rozhovor, skončilo to hádkou. Stačilo zmínit práci nebo společné výdaje a Petr se okamžitě urazil. Tvrdil, že mu nerozumí, že na něj příliš tlačí a že od něj očekává nemožné. Po podobné výměně názorů někdy na několik dní odešel ke známým s vysvětlením, že potřebuje mít klid a všechno si promyslet.
Postupem času se hádky staly běžnou součástí jejich manželství. Tereza už neměla sílu poslouchat další výmluvy ani protiútoky. Nakonec přestala požadovat změnu a přestala věřit, že nějaká vůbec přijde. Chodila do práce, sama financovala domácnost a mlčky snášela přítomnost manžela ve vlastním bytě.
Pak udělala něco, co by od ní nikdo nečekal.
Jednoho červencového dne Petr znovu odešel za kamarády. Tereza se bez zbytečného rozčilování pustila do balení jeho věcí. Oblečení složila do tašek, knihy a další osobní věci zabalila zvlášť. Všechno připravila k předsíni. Potom odešla podat návrh na rozvod.
Vzhledem k tomu, že spolu neměli děti a byt i ostatní podstatný majetek patřily Tereze už před svatbou, nebylo mezi nimi prakticky co dělit. Dostala informaci, jak bude řízení pokračovat, a věděla, že pokud nenastanou komplikace, bude jejich manželství brzy definitivně minulostí.
Když se Petr vrátil a u dveří uviděl své sbalené věci, několik okamžiků vůbec nechápal, co se děje. Potom začal křičet a dožadoval se vysvětlení. Tereza mu klidně sdělila, že návrh už podala, rozvod se řeší a žádný spor o její byt ani ostatní majetek nepřipadá v úvahu.
Petr nakonec demonstrativně odešel a práskl dveřmi tak silně, až se otřásla předsíň. Později jí volal znovu a znovu. Prosil ji, aby ho vzala zpátky. Sliboval, že si okamžitě najde práci, že všechno napraví a že od té chvíle bude úplně jiným člověkem.
Jenže Tereza už své rozhodnutí změnit nechtěla. Neměla zájem poslouchat další sliby, další vysvětlování ani další omluvy. Především už nechtěla Petra znovu vidět ve svém bytě. Na jeho telefonáty odpovídala stále stejně stručně: skončilo to a žádný návrat nebude.
Po jeho odchodu se byt změnil téměř k nepoznání. Ne proto, že by Tereza něco přestavěla. Najednou v něm prostě zavládlo ticho a pořádek. Ve dřezu nezůstávalo špinavé nádobí, po pokojích se neválelo oblečení a uprostřed noci nikdo nepouštěl hlasitou hudbu. Tereza začala znovu normálně spát a ráno vstávala odpočatá. V práci se jí dařilo, doma měla uklizeno a nemusela neustále myslet na to, koho je potřeba nakrmit, obsloužit nebo po něm něco uklidit.
Žádná životní katastrofa nepřišla.
Právě naopak. Tereza cítila obrovskou úlevu, jako kdyby jí někdo po dvou letech sundal ze zad těžké břemeno, které celou dobu bez protestů nesla.
Přesně měsíc poté, co rozvod rozběhla, zazvonil někdo u dveří. Tereza otevřela a na chodbě spatřila Petrovu matku Janu a její sestru, Petrovu tetu. Obě stály před bytem s kabelkami v rukou a z jejich výrazů bylo jasné, že nepřišly jen na zdvořilou návštěvu. Vypadaly jako lidé, kteří už mají připravené argumenty a počítají s tím, že druhou stranu přinutí ustoupit.