— Váš syn už tady nebydlí. Návrh na rozvod jsem podala před měsícem, — řekla Tereza hned, aniž by jim nabídla, aby šly dál.
Jana překvapeně pohlédla na sestru. Ve tváři měla opravdové nepochopení.
— Jak to myslíš, že tady nebydlí? Vždyť je to přece jeho domov. Jste manželé.
— Už skoro ne. Za tři dny bude všechno definitivně uzavřené.
— A to jde jen tak bez něj? — vmísila se do hovoru teta.
— Nemáme společné děti a o majetek se nepřeme. Všechno potřebné už bylo vyřešeno.
Petrova matka několikrát zmateně zamrkala. Bylo zřejmé, že s podobným vývojem událostí vůbec nepočítala.
— A kde je teď Petr?
— Nevím. A už se mě to netýká.
— Jak se tě to může netýkat? — rozhořčila se Jana. — Pořád jsi jeho žena!
— Byla jsem. Za pár dní budu bývalá.
Petrova teta postoupila o krok blíž ke dveřím.
— Ty ničíš vlastní rodinu a vyhazuješ manžela na ulici!
— Na ulici jsem ho nevyhodila. Všechny jeho věci jsem mu pečlivě zabalila. A naše rodina ve skutečnosti skončila už před dvěma lety, když se Petr rozhodl, že pracovat vůbec nemusí.
— Jenom prochází těžkým obdobím! Muže musí žena podržet!
— Dva roky jsem ho držela nad vodou. Živila jsem ho, platila všechny výdaje a měla s ním trpělivost. Myslím, že to stačilo.
— Takhle se přece s manželem zacházet nedá!
— Dá, — odpověděla Tereza klidně. — A někdy je to dokonce nutné.
Ženy se znovu podívaly jedna na druhou. Očividně čekaly úplně jiný rozhovor. Možná si představovaly nešťastnou, uplakanou snachu, kterou bude snadné zahanbit, přesvědčit a přimět ke změně rozhodnutí. Jenže proti nim stála žena, která už dávno věděla, co chce.
— Aspoň si nás vyslechni. Nepřijely jsme sem jen tak.
— Poslouchám vás.
— A nemohly bychom jít dovnitř? Není příjemné řešit takové věci na chodbě.
— Ne. Do bytu vás zvát nebudu. Řekněte mi to tady.
Jana se na chvíli odmlčela. Potom začala opatrněji:
— Petr to nese velmi těžce. Má tě rád a chce, abyste byli zase spolu.
— Na to už je pozdě.
— Lidé se přece dokážou změnit. Najde si zaměstnání a všechno se mezi vámi srovná.
— Dva roky ho hledal. Výsledek znáte.
— Potřebuje prostě víc času.
— Času měl dost.
Tentokrát se do rozhovoru vložila teta a zkusila jiný směr.
— A jak si vůbec představuješ, že budeš žít sama? Bez manžela, bez pořádné rodiny?
— Úplně normálně.
— Žena by přece měla být vdaná.
— Žena by především měla být šťastná. A já v tomhle manželství šťastná nebyla.
— Mohla jsi ještě chvíli vydržet.
— Vydržela jsem toho už dost.
Jana se pokusila svůj tón ještě více zjemnit.
— Terezo, rodina se nemá zničit jedním rozhodnutím. Petr je pořád mladý. Časem určitě dostane rozum.
— Je mu jednatřicet. Na dospívání měl času víc než dost.
— Muži někdy dospívají později.
— Tak ať dospívá někde jinde než v mém bytě.
— A kam má podle tebe jít?
— K vám. K dalším příbuzným. Nebo ke kamarádům.
— Ale právě manželka má svého muže podporovat!
— Podporovala jsem ho. Platila jsem bydlení, jídlo, kupovala jsem mu oblečení a hradila všechno ostatní. Teď ho můžete podporovat vy.
— Aspoň se s ním ještě jednou sejdi. Promluvte si.
— Ne. Už jsme spolu mluvili dost.
— Jak můžeš být tak tvrdá?
— Docela snadno. Zvlášť když člověka unaví dělat dospělému muži bezplatnou peněženku.
To už obě příbuzné začaly mluvit téměř současně a jejich hlasy sílily.
— Ty rozbíjíš rodinu jen kvůli penězům!
— Jsi nevděčná! Petr tě miloval a vždycky se o tebe staral!
— A jak přesně se o mě staral? — zeptala se Tereza bez sebemenšího rozčilení.
— Pomáhal ti doma, byl s tebou, dělal ti společnost!
— Doma mi nepomáhal. Jen po sobě nechával další nepořádek. A já vedle sebe nepotřebovala někoho, kdo mi bude dělat společnost. Potřebovala jsem dospělého partnera, který pracuje.
— Dneska není jednoduché sehnat zaměstnání!
— Za dva roky mohl vzít alespoň nějakou dočasnou práci.
— Petr přece nemůže dělat cokoli! Má vzdělání!
— Tak ať ho tedy živí jeho diplom.
Tereza zůstávala stát ve dveřích stejně klidně jako na začátku. Neskákala jim do řeči, neobhajovala se a nezvyšovala hlas. Jen čekala, až ženám dojdou všechny výčitky, které si cestou připravily.
Když se konečně odmlčely, Tereza řekla jasně:
— Za tři dny bude rozvod definitivní. Už není co řešit.
Tím rozhovor prakticky skončil. Když Jana i její sestra pochopily, že bývalou snachu nedonutí ustoupit, otočily se a zamířily k výtahu. Tereza za nimi zavřela dveře klidně, ale rozhodně.
O několik dní později nastal okamžik, kdy si mohla převzít dokument potvrzující ukončení manželství. Přišla sama, protože Petr se neukázal. Úřednice jí předala potřebné potvrzení a zdvořile se zeptala, jestli je všechno v pořádku.
Tereza se na papír podívala a odpověděla, že teď už skutečně ano.
Jana ani její sestra se u jejích dveří znovu neobjevily. Přestal se ozývat i Petr. Možná našel jinou ženu ochotnou ho živit. Možná si nakonec opravdu sehnal práci. Tereza už neměla sebemenší potřebu zjišťovat, která možnost je pravdivá.
Byt byl znovu jen její.
Podlahy zůstávaly čisté, protože po nich nikdo nechodil ve špinavých botách. Nad kuchyňským stolem svítilo příjemné světlo a Tereza mohla povečeřet v tichu, aniž by poslouchala cizí stížnosti a výmluvy. Ve vlastním domově se jí zase snadno dýchalo.
A především už vedle ní nebyl nikdo, komu by musela vysvětlovat, že žena má plné právo žít klidný a šťastný život.