Marie Konečná opatrně rozbalila přímo v malé venkovské ošetřovně starou prošívanou bundu nasáklou deštěm.
Dítě uvnitř se téměř nehýbalo. Jeho pokožka měla namodralý odstín, rty byly skoro bílé a dech přicházel jen zřídka, slabounce, sotva postřehnutelně. Pupeční šňůra byla převázaná úzkým proužkem látky utrženým z Janina šátku.
— Přineste nahřívací láhve! — přikázala zdravotnice ostře. — Ale dávejte pozor, ať ho nespálíte. A teplou vodu. Rychle!
Helena se rozběhla ke kamnům. Josef Veselý zůstal stát u dveří. Byl promoklý až na kůži, šedivé vlasy měl přilepené k čelu a vůbec si neuvědomoval, jak silně se mu třesou ruce.
— Je živý? — zeptal se téměř neslyšně.
— Zatím dýchá.
Marie si dítě přitiskla k vlastnímu tělu, schovala ho pod teplý svetr a začala mu dlaní jemně třít záda.
— Volali jste sanitku z okresní nemocnice?
— Volali, — odpověděl předseda obce. — Cesta je po tom dešti úplně rozbahněná. Řekli, že dřív než za hodinu tu nebudou.
— Za hodinu už možná nebude mít koho zachraňovat.
Helena se otočila ke zdi a rychle se pokřižovala.
Ženy z okolních domů začaly nosit teplé přikrývky, čisté pleny a kozí mléko. Jedna přiložila do druhých kamen, jiná dala ohřát velký hrnec vody. Malá místnost se brzy zaplnila lidmi, ale nikdo nemluvil hlasitě.
Všichni poslouchali sotva slyšitelný dech novorozence.
Po několika minutách dítě nečekaně pootevřelo ústa. Ozval se slabý, chraplavý zvuk, spíš tenké zapísknutí než opravdový pláč.
Helena už své emoce neudržela.
— Slyšeli jste to? On pláče!
— Tiše! — okřikla ji Marie, přestože si vzápětí sama rukávem setřela slzu. — Ať nevyplýtvá poslední síly.
Sanitka dorazila až po hodině a půl. Dítě odvezli do okresní nemocnice a Marie jela s ním.
Janino tělo mezitím přenesli do volné místnosti v místním kulturním domě. Ženy ji omyly, oblékly do čistých šatů a jemně jí zavřely oči.
Na látce nad její hrudí zůstal otisk drobné dětské dlaně, nepatrná tmavší skvrna na stále vlhkých šatech.
Druhá etapa. Zpráva na sever
Dovolat se Martinovi bylo téměř nemožné.
Na vzdáleném pracovišti v Krušných horách měli telefon jen v kanceláři vedoucího směny. Spojení často vypadávalo, chvíli fungovalo a vzápětí se ztrácelo. Předseda obce poslal naléhavý telegram, jenže dobře věděl, že než se dostane k adresátovi, mohou uběhnout celé dny.
Josef Veselý se proto rozhodl odjet osobně do okresního města.
Několik hodin seděl u veřejné telefonní ústředny, zatímco pracovnice zkoušela navázat spojení se vzdáleným severním pracovištěm. Hlas ve sluchátku mizel v praskání, znovu se vynořoval a jednotlivá slova se ztrácela v šumu.
— Martin Novák? — volal Josef téměř křikem. — Volají vám z domova! Slyšíte mě?
— Slyším… Kdo je tam?
— Josef Veselý. Z Podlesí.
— Co je s Janou?
Josef zavřel oči.
Znovu před sebou viděl pole zalité studeným deštěm, promočený zbytek starého stohu a mladou ženu, která novorozenému dítěti dala svůj vlastní plášť.
— Martine, musíš to vydržet. Jana porodila.
Ve sluchátku se několik nekonečných vteřin ozývalo jen ostré praskání.
— Porodila? Vždyť je ještě brzy… Co se narodilo? Kluk, nebo holka?
— Syn.
— Žije?
— Je v okresní nemocnici. Lékaři dělají, co mohou.
— A Jana?
Josef nedokázal ta slova vyslovit hned.
— Martine… Jana už není mezi námi.
V té chvíli se spojení přerušilo.
Když se telefonistce podařilo hovor znovu navázat, vedoucí pracoviště oznámil, že Martin přímo u telefonu omdlel. Odnesli ho na místní ošetřovnu.
Hned následujícího dne se vydal domů. Nejdřív jel podnikovým terénním vozem, potom se svezl nákladním autem a nakonec pokračoval vlakem. Celá cesta mu zabrala téměř tři dny.
Pohřeb stihl.
Z auta vystoupil neoholený, vyčerpaný a pohublý. V ruce svíral ušpiněnou cestovní tašku. Jakmile zahlédl zavřenou rakev, zastavil se, jako by už nedokázal udělat jediný krok.
— Já jí to slíbil, — dostal ze sebe. — Slíbil jsem, že se vrátím.
Lidé stáli kolem něj, ale nikdo nenašel odvahu přijít první.
Nakonec k němu přistoupila Helena a pevně ho objala.
— Čekala na tebe, Martine. Až do konce věřila, že přijedeš.
— Proč šla sama?
— Chtěla se dostat k ošetřovně.
— Proč nezavolala sousedy?
— Koho měla volat? U lesní osady zůstávaly přes zimu obydlené jen čtyři domy. A nejbližší sousedé toho rána odjeli do města.
Martin pomalu klesl na kolena vedle rakve.
— Janičko, odpusť mi.
Třetí etapa. Pohřeb bez dítěte
Chlapce na matčin pohřeb nepřivezli.
Zůstal na novorozeneckém oddělení okresní nemocnice. Lékaři se neodvažovali nic slibovat. Trpěl silným podchlazením, byl dehydratovaný a jeho plíce pracovaly velmi slabě.
Hned po návratu ze hřbitova se Martin vydal za synem.
Sestra ho zavedla ke skleněné stěně oddělující chodbu od pokoje.
— Dovnitř zatím nesmíte. Můžete se na něj dívat odsud.
Za sklem ležel v průhledném inkubátoru neuvěřitelně malý novorozenec. Tenké ruce měl pokrčené, pěstičky pevně sevřené a kolem drobného nosu vedla hadička.
— To je můj syn? — zeptal se Martin.
— Ano.
— Podobá se Janě?
Sestra si muže chvíli prohlížela.
— V prvních dnech si jsou novorozenci často podobní.