Jana stála u okna a mlčky hleděla do dvora. Červencové vedro sevřelo město těžkým, téměř nehybným vzduchem. Mezi stromy pobíhaly děti a snažily se schovat před ostrým sluncem do několika úzkých pruhů stínu.
— Jano, kde mám tu kostkovanou košili? — ozvalo se z ložnice.
— Ve skříni, — odpověděla, aniž se otočila. — Nahoře na polici.
Petr se za chvíli objevil ve dveřích obýváku a za chůze si zapínal nalezenou košili. Byl vysoký, široký v ramenou, s pevnýma rukama člověka, který celý život pracoval jako zámečník ve fabrice. Kdysi Janě právě tyhle ruce připadaly jako symbol jistoty. Věřila, že se o ně může opřít.
— Mimochodem, — řekl Petr a upravil si límeček, — dnes přijede máma. Tak tu trochu víc ukliď. Minule si pak celý večer stěžovala, že je všude prach.
Jana se pomalu otočila. Uvnitř ní se okamžitě zvedla důvěrně známá vlna podráždění.
— Tvoje máma si vždycky něco najde, — odpověděla klidně. — Minule jí připadal guláš moc řídký a předtím byly řízky podle ní přesolené.
— Tak si z toho něco vezmi, — pokrčil Petr lhostejně rameny. — Je starší, má zkušenosti. Neříká ti to proto, aby ti ublížila. Jen ty se hned urazíš.
Jana sevřela prsty tak pevně, až ji zabolely klouby.
Tenhle byt patřil jen jí. Dvoupokojový byt získala dávno předtím, než Petra vůbec poznala. Sama vybírala nábytek, sama zařizovala rekonstrukci a zaplatila ji ze všech svých úspor. Přesto se Petrova matka Marie Nováková při každé návštěvě chovala, jako by přišla do vlastního. Přesouvala věci, kontrolovala kuchyň, komentovala úklid a vysvětlovala Janě, jak má správná domácnost fungovat.
— Petře, pořád ještě bydlíme v mém bytě, — připomněla mu Jana. — Možná by nebylo špatné, kdybys na to občas nezapomínal.
Petr se zastavil u dveří a ruku nechal položenou na klice.
— Co tím chceš říct? — Jeho hlas okamžitě ztvrdl. — Že jsem tady snad cizí?
— Chci tím říct, že se tvoje máma v mém bytě chová jako majitelka. A ty jí pokaždé dáváš za pravdu.
— Ona se o nás stará! — Petr se prudce otočil. — O vlastní rodinu! A mimochodem, kvůli mladšímu synovi se vzdala vlastního bytu!
Jana se krátce, bez veselí pousmála.
Příběh o obrovské mateřské oběti slyšela už tolikrát, že v ní dávno přestal vyvolávat jakýkoli dojem.
— Tvoje máma před dvěma lety darovala svůj malý byt Lukášovi, — pronesla pomalu. — Dobře. Ale proč jí to dává právo rozhodovat, co budu dělat ve svém domově?
— Ne ve tvém. V našem! — zvýšil Petr hlas. — Jsme manželé, jestli sis nevšimla!
— Kdybychom měli žít jen z tvých třiceti tisíc, pronajímali bychom si někde na kraji města jeden pokoj, — vyhrkla Jana dřív, než se stačila zarazit.
Petrův obličej se v jediném okamžiku změnil. Přistoupil k ní a svou mohutnou postavou ji téměř zastínil.
— Takže teď mi budeš vyčítat i peníze? — zeptal se hlasem rozechvělým vztekem. — Vydělávám podle tebe málo, jo?
— Nic ti nevyčítám, — Jana zvedla bradu. — Jen říkám, jak to je. Tvoje máma musí bydlet v nájmu, protože vlastní byt dala Lukášovi. A přesto pořád poučuje nás, jak máme žít.
— Lukáš tu pomoc potřeboval! — Petr se otočil k oknu. — Má mladou rodinu. Chtějí dítě!
— Dítě, — zopakovala Jana tiše. — Zase jsme u dětí.
Petr se k ní prudce obrátil. V očích měl ten výraz, který už znala až příliš dobře.
— A co je na tom? Možná bychom taky měli konečně začít. Jsme svoji pět let a ty to pořád odkládáš. Žena má přece mít děti!
— A z čeho je budeme živit, Petře? — Jana rozhodila rukama. — Víš vůbec, kolik stojí jídlo pro malé dítě? Oblečení? Léky? Všechno ostatní?
— Nějak bychom to zvládli, — mávl rukou. — Ostatní lidi taky žijí.
— Ostatní lidi! — Jana zavrtěla hlavou. — A já půjdu na mateřskou, přijdu o vlastní příjem a budu odkázaná na to, co přineseš z fabriky?
Venku v korunách stromů hlasitě cvrlikali ptáci. Petr mlčel a díval se stranou. Jana viděla, jak má pevně sevřenou čelist.
— Víš co, — řekl nakonec. — Dost. Nemá smysl se zase hádat. Máma má teď vážný problém.
— Jaký problém? — Jana odstoupila od okna.
— Už si nemůže dovolit nájem, — Petr si promnul zátylek. — Z důchodu to neutáhne. Majitelka jí navíc zvedla nájem skoro na dvojnásobek.
Jana pomalu přikývla.
Marie si na vysoký nájem stěžovala už několik měsíců. Jana tedy automaticky předpokládala, že se přestěhuje k mladšímu synovi do bytu, který mu sama darovala.
— Tak to je jasné, — řekla. — Lukáš se s rodinou bude muset trochu uskromnit.
Petr se okamžitě narovnal. Jeho pohled zchladl.
— Máma bude bydlet tady, — oznámil stručně. — Jen dočasně. Než si najde něco jiného.
Jana znehybněla. Na několik vteřin měla pocit, jako by jeho hlas přicházel odněkud z vedlejšího pokoje.
— Tady? — zopakovala nevěřícně. — Myslíš v tomhle bytě?
— Ano, tady! — vyjel Petr. — Co je na tom za problém? Místa máme dost.
— A kde přesně má bydlet? — Jana ukázala kolem sebe. — Na gauči v obýváku?
— A proč ne? — založil si ruce na prsou. — Celý život se obětovala dětem a tobě je líto jednoho gauče?
Jana mimoděk ustoupila ke stěně. Rozhořčení jí svíralo žaludek.
— Proč nemůže jít k Lukášovi? — zeptala se tišeji. — Vždyť právě jemu dala svůj byt.