— Protože budou mít dítě! — vykřikl Petr. — Potřebují místo! A my snad nejsme rodina?
— Jsme rodina. Ale ten byt je pořád můj.
Petrův výraz ještě víc potemněl. Udělal několik kroků a zastavil se těsně před ní.
— Ty jsi tak neuvěřitelně sobecká! — procedil. — Myslíš jen na svoje pohodlí. Normální manželka by svého muže podpořila, když je jeho rodina v problémech.
Jana cítila za zády studenou zeď. Petr stál příliš blízko. Jako by svou výškou a silou chtěl každou její námitku zadusit dřív, než ji vysloví.
— Dítě se mnou mít nechceš, tak bys mohla rodině pomoct aspoň tímhle! — pokračoval. — Moje máma nám obětovala celý život!
— Petře, zkusme si o tom promluvit normálně, — začala Jana.
Nenechal ji domluvit.
— Možná vlastně žádnou rodinu nechceš! Tak to řekni rovnou!
Jana sklopila oči.
Petr přesně věděl, kam udeřit. Znal všechny její pochybnosti a dokázal z nich během několika vět vytvořit pocit viny, který jí sedl na ramena jako těžká deka.
— Dobře, — řekla nakonec téměř šeptem. — Ať tu nějakou dobu zůstane.
O týden později se Marie nastěhovala do obýváku. Přijela se třemi velkými kufry a ještě než si pořádně vybalila, začala si místnost upravovat podle sebe. Televizi nechala posunout blíž k oknu, gauč otočila k protější stěně a Janiny oblíbené pokojové květiny odnesla na balkon.
— Takhle tu bude mnohem víc světla, — vysvětlovala, zatímco Petr podle jejích pokynů stěhoval nábytek. — A ty květináče jen zabíraly místo. Stejně se na nich drží prach.
Jana mlčky sledovala, jak se její obývací pokoj mění v ložnici někoho jiného. Petr matce ochotně pomáhal, tahal kufry, krabice a přesouval nábytek.
— Mami, je ti tady pohodlně? — ptal se starostlivě.
— Ale ano, nějak to vydržím, — povzdechla si Marie. — I když je tu samozřejmě trochu těsno.
Uplynuly tři měsíce.
Jana se ve vlastním bytě postupně proměnila v téměř neviditelnou postavu. Chodila tiše, aby Marii náhodou nerušila. Přistihla se, že se omlouvá za zvuk zavíraných dveří, za spuštěnou vodu, za to, že něco položila příliš hlasitě na stůl.
Marie mezitím ovládla domácnost téměř úplně. Vyhodila prací prostředek, který Jana používala, a koupila jiný, protože ten její byl podle ní lepší. Rozhodovala o tom, co se bude vařit, co se bude kupovat a za co je údajně zbytečné utrácet.
Dokonce Janě zakázala brát její oblíbenou šunku.
— Tahle je zbytečně drahá, — prohlásila jednou v obchodě. — Vezmi normální. Peníze přece nerostou na stromě.
Jednoho rána Jana uklízela pod Mariiným bedlivým dohledem. Posbírala odpadky, zavázala pytel a chtěla ho odnést. Když se sklonila ke koši, zahlédla uvnitř něco povědomého.
Na okamžik přestala dýchat.
Bylo to její dětské fotoalbum.
Album, ve kterém měla fotografie ze školky, první školní snímky, narozeniny a jediné hmatatelné vzpomínky na svoje rané dětství.
Jana ho roztřesenýma rukama vytáhla z odpadků. Obal byl politý čajem a na několika místech umazaný zbytky jídla.
— Paní Nováková, — zavolala a vešla s albem do obýváku. — Proč bylo moje album v koši?
Marie ani neodtrhla oči od televize.
— Tohle? — zeptala se bez zájmu. — Já ho vyhodila. Jen staré harampádí. Zabíralo místo.
— Jsou tam fotografie z mého dětství! — Janě se zachvěl hlas.
— Staré obrázky, — odbyla ji Marie mávnutím ruky. — K čemu člověk celé roky schovává takové zbytečnosti?
V tu chvíli v Janě něco prasklo.
Tři měsíce ponížení, mlčení, ustupování, neustálého napětí a zadržovaného vzteku se spojily do jediné prudké vlny.
— Odejděte! — vykřikla. — Okamžitě vypadněte z mého bytu!
Marie vyskočila z gauče. Oči jí vzplanuly pohoršením.
— Jak se opovažuješ takhle mluvit se starším člověkem! — rozkřikla se. — Měla bys vědět, kde je tvoje místo!
Z ložnice vyběhl rozcuchaný Petr. Uslyšel křik, ale místo aby se zeptal, co se stalo, postavil se bez váhání vedle své matky.
— Máma nikam nepůjde! — zařval na Janu. — Jestli se ti to nelíbí, můžeš si sbalit věci ty a jít na ulici!
Právě v té chvíli se ale v Janě všechno změnilo.
Křik se jí ztratil z hlasu. Dívala se na manžela a jeho matku najednou naprosto klidně. Vztek jako by během jediného okamžiku zmizel a na jeho místě zůstala chladná, jasná jistota.
— Byt je napsaný výhradně na mě, — řekla tiše, ale zřetelně. — Takže o tom, kdo tady smí bydlet, rozhoduji já.
— Jak tohle vůbec můžeš říct?! — Petr udělal krok dopředu a ve tváři zrudl. — Jsem přece tvůj manžel!
— Bývalý, — opravila ho Jana.
Pak zamířila ke skříni.
Vytáhla velkou sportovní tašku a začala do ní skládat Mariiny věci. Trička, župany, sukně, svetry. Už nic pečlivě nerovnala. Jedna věc mizela v tašce za druhou.
— Ty ses úplně zbláznila?! — zakřičel Petr. — Okamžitě toho nech!
Jana mu neodpověděla. Sáhla pod gauč, vytáhla Mariiny pantofle a hodila je dovnitř. Marie pobíhala po pokoji a pokoušela se svoje oblečení zase vytahovat.
— Janičko, uklidni se! — zvolala rozčileně. — Vždyť jsme přece jedna rodina!
— Rodina? — Jana se prudce otočila. — Rodina nevyhodí člověku do odpadků fotografie z dětství!
Marie couvla ke stěně.
Petr se pokusil Janě tašku vytrhnout, ale ona ustoupila stranou.