Tereza se nerada vracela k okamžiku, kdy začala dělat všechny ty drobné ústupky. Ze začátku na nich nebylo nic podezřelého: byla to přece rodina jejího manžela, člověk má udržovat dobré vztahy a kvůli maličkostem nemá cenu vyvolávat hádky. Jenže malé laskavosti se časem změnily v samozřejmost, samozřejmost v očekávání a očekávání nakonec v požadavek. Sama nedokázala určit, kdy přesně dovolila ostatním překročit hranici, kterou už překračovat neměli.
Tři roky manželství s Martinem nebyly nešťastné. Martin byl klidný, pracovitý a ve chvílích, kdy se něco nedařilo, uměl správně načasovaným vtipem uvolnit napětí. Tereza pracovala jako vedoucí účetní ve stavební společnosti, měsíčně si vydělala kolem padesáti pěti tisíc korun čistého, uměla šetřit a peníze utrácela hlavně za věci, které považovala za skutečně důležité. Martin měl o něco nižší příjem, přibližně čtyřicet pět tisíc, a pracoval jako projektant v technické kanceláři. Bydleli v Terezině dvoupokojovém bytě v příjemné části města. Koupila si ho na hypotéku ještě před svatbou a v době, kdy poznala Martina, už měla většinu úvěru splacenou.
Byt byl oficiálně napsaný na Terezu a do úplného splacení hypotéky zbývalo asi dvě stě tisíc korun. Chtěla dluh doplatit předčasně ještě do konce roku. Martin si vzal na starost energie, služby spojené s bydlením a většinu nákupů potravin. Domluvili se na tom už na začátku a oběma takové uspořádání vyhovovalo. Jejich domácnost fungovala celkem klidně, bez velkých scén a pravidelných hádek.
Martinova matka Alena bydlela na opačném konci města se svým manželem a dcerou Lucií. Lucie neměla stálé zaměstnání. Přivydělávala si drobným prodejem přes internet: chvíli nabízela oblečení, potom kosmetiku, jindy různé zboží nejasného původu. Výdělky byly nepravidelné, takže pořád žila převážně z peněz rodičů a matce si často stěžovala, že je úplně bez peněz.
Už během prvních měsíců po svatbě Tereza pochopila, že ji Alena vnímá jako velmi praktický zdroj možností. Nebyla k ní nepřátelská a ani svou vypočítavost nedávala otevřeně najevo. Spíš působila dojmem ženy, která je skálopevně přesvědčená, že svatbou se snacha stala součástí jednoho rodinného mechanismu. A ten měl jednoduché pravidlo: kdykoli někdo potřebuje pomoc, všichni se musí zapojit. Nejvíc samozřejmě ti, kteří podle Aleny „na to mají“.
A právě do této kategorie zařadila Terezu. Ta přitom nikdy nevykládala, kolik vydělává, a osobní finance s manželovou rodinou zásadně neprobírala. Alena ale měla zvláštní talent odhadovat cizí životní úroveň. Viděla pěkný byt, upravené oblečení a vlastní auto, i když už několik let staré, a z toho si vytvořila jednoduchý závěr: snacha si může dovolit přispět.
Nejdřív šlo o drobnosti. Koupit cestou potraviny. Přihodit pár tisíc na dárek vzdálenému příbuznému. Odvézt Lucii přes půl města, protože prý neměla peníze na taxi. Tereza většinou souhlasila, protože si opravdu myslela, že podobné věci se v širší rodině zkrátka dějí. Martin se na ni v takových chvílích díval vděčně a říkal:
— Ty jsi vážně skvělá. S tebou se žije tak snadno.
Tereza se tehdy usmívala. Až mnohem později pochopila, že ta věta může mít i docela jiný význam.
Změny přicházely pomalu, téměř nepozorovaně. Jednoho dne si uvědomila, že hovory o penězích v Martinově rodině končí čím dál častěji jejím jménem. Ne proto, že by někoho zajímal její názor, ale protože její peníze se v jejich představách stávaly hotovým řešením cizích problémů.
Při jednom rodinném setkání Alena jen tak mezi řečí poznamenala, že Martin měl velké štěstí, když si vzal tak „šikovnou a hospodárnou ženskou“. Znělo to jako kompliment, ale Tereza si zapamatovala právě slovo hospodárnou. Nejdřív sama nevěděla, proč ji píchlo. Později pochopila, že v té větě nebyla oceňována jako člověk. Byla hodnocena hlavně podle toho, jak užitečná může být.
Jednou si Lucie půjčila od Terezy patnáct tisíc korun. Tvrdila, že se zpozdila platba od odběratele a peníze potřebuje jen na pár týdnů. Pro Terezu to nebyla částka, která by ji dostala do potíží, a tak souhlasila. Lucie slíbila, že všechno vrátí do měsíce. Uplynul však měsíc, potom druhý, a peníze nikde. Když to Tereza opatrně zmínila Martinovi, zatvářil se otráveně a poprosil ji, aby situaci zbytečně nevyhrocovala, protože sestra má teď těžké období. Tereza přikývla a téma už znovu neotevřela. Právě tehdy se v ní ale něco nenápadně posunulo. Tiše, skoro bez povšimnutí, zato natrvalo.
Martin měl mimořádný talent vyhýbat se nepříjemným rozhovorům. Nikdy nebyl hrubý, nekřičel a netlačil na ni otevřeně. Jen vždycky stočil řeč jinam, pokusil se zahladit ostré hrany, ujistil všechny, že se to nějak vyřeší, a žádal Terezu, aby nevytvářela další napětí. Dlouho to považovala za rys jeho povahy. Teprve časem jí došlo, že to není neschopnost rozhodnout se. Je to jeho způsob, jak se rozhodovat.
V září měla Lucie oslavit třicáté narozeniny. Alena prohlásila, že kulatiny musí být nezapomenutelné. Obyčejná večeře doma jí připadala málo. Začala plánovat restauraci, profesionálního moderátora, živou hudbu a drahou výzdobu. O oslavě se začalo mluvit už v červenci, téměř dva měsíce předem.