Vůně kouře z grilu se po zahradě rozlévala už od časného rána. Lenka zapálila dřevo schválně s předstihem, aby stihlo pořádně prohořet a kolem poledne zůstaly v ohništi jen rovnoměrně žhnoucí uhlíky. Petr postával u plotu a sledoval manželku s výrazem člověka, který už pochopil, že se chystá něco neobvyklého, jenže na zásah bylo dávno pozdě.
„Umyješ brambory?“ zeptala se Lenka, aniž se k němu otočila.
„Leni…“
„Ptala jsem se, jestli umyješ brambory.“
Petr beze slova popadl kbelík a vydal se ke studni. Přít se s manželkou, když měla právě takhle soustředěný výraz, bylo asi stejně účinné jako přesvědčovat letní bouřku, aby se jejich zahradě vyhnula.
Hosté dorazili kolem druhé odpoledne. Roman zajel svým velkým SUV rovnou na trávník před chatou, přestože parkovací místo bylo hned u branky. Z auta vystoupil jako první — vysoký, hlučný, sebejistý a s obvyklým úsměvem člověka, který se v každém cizím domě cítí jako dlouho očekávaný host. Za ním vystoupila jeho žena Jana s papírovou taškou, v níž se podle tvaru nepochybně ukrývala láhev. Nakonec z auta vylezli ještě Romanův kamarád Michal a jeho přítelkyně, s nimiž se Lenka setkala jen jednou.
„Petře!“ Roman roztáhl ruce a zamířil k mladšímu bratrovi. „Tak co, už se dělá maso? Ten gril jsem cítil snad kilometr před chatou!“
Petr ho objal a koutkem oka se podíval na Lenku. Stála u grilu s dlouhou vidličkou v ruce a návštěvu pozorovala naprosto klidně.
Možná až příliš klidně.
„Pojďte dál,“ řekla. „Posaďte se.“
Stůl byl připravený jako na skutečnou oslavu. Kostkovaný ubrus, úhledně rozložené talíře, příbory a ubrousky. Roman k němu vykročil s výrazem člověka, který očekává hostinu, ale po několika krocích se zarazil.
Uprostřed stála mísa vařených brambor, velký talíř bramborových placek ozdobených kroužky osmažené cibule, slánka a džbán obyčejné vody.
„A kde je…“ začal Roman.
„Poslužte si bramborami, milí hosté, když jste zase přijeli s prázdnýma rukama,“ pronesla Lenka mile, jako by říkala tu nejběžnější větu pohostinné hostitelky, a sama si jako první naložila jednu placku.
Nastalo ticho.
V korunách bříz za plotem zašuměl vítr a v té chvíli se zdálo, že je to jediný zvuk široko daleko.
Všechno přitom začalo už před třemi lety, kdy Lenka poprvé vážně promluvila o tom, že by měli pořídit jinou chatu.
Petr zdědil po babičce polovinu malého zahradního domku ve staré zahrádkářské kolonii zhruba sedmdesát kilometrů od Prahy. Okolí bylo krásné, jen cesta tam byla utrpením. Nejprve vlak, potom autobus a nakonec dlouhá pěší cesta přes pole. Kolonie vznikla ještě v dobách socialismu a postupně chátrala. Sousedé tam jezdili jen zřídka, voda tekla ze starého rezavého stojanu, toaleta byla venku a elektřina někdy vypadla na celé dva dny.
„Měli bychom to prodat,“ řekla jednou Lenka poté, co se vrátili domů a ona se marně snažila vydrhnout ze svých tenisek zaschlou hlínu. „A koupit něco, kde se dá normálně trávit víkend.“
„A co přesně si představuješ pod slovem normálně?“
„Něco blíž k městu. A hlavně místo, kde člověk odpočívá, místo aby každý pobyt připomínal výpravu za přežitím.“
Petr okamžitě začal vypočítávat důvody, proč prodej není dobrý nápad. Chata je památka na babičku. Na něco lepšího jim budou chybět peníze. Úvěr by byl další zátěží. A nebylo by nakonec jednodušší starý domek opravit?
Lenka však uměla čekat.
Skoro půl roku téma neotevřela. Nechala Petra, aby sám znovu a znovu absolvoval nekonečné cesty, opravoval rozpadlé dveře, řešil výpadky proudu a vozil autem barely s vodou, kdykoli se podařilo sehnat odvoz.
Jednoho večera se Petr vrátil z práce a oznámil, že našel malou chatu se zahradou pouhých třicet minut jízdy od jejich bytu.
„Už jsem se tam byl podívat,“ přiznal trochu rozpačitě, skoro jako člověk, který právě podepsal kapitulaci.
„A?“
„Domek je malý, ale pevný. Pozemek má kolem tisíce metrů. Rostou tam staré jabloně a je tam vlastní studna.“
„Tak se tam pojedeme podívat spolu,“ řekla Lenka bez váhání.
Babiččin podíl prodali, přidali úspory, vzali si úvěr a na konci dubna konečně dostali klíče.
Najednou měli vlastní místo.
Malou chatu s čerstvě natřenými okenicemi. Zahradu plnou trávy. Staré jabloně obsypané bílými květy. Lenka první den třikrát obešla celý pozemek. Nemluvila, jen si zvykala na vědomí, že tohle všechno skutečně existuje a patří jim.
Když se toho dne vraceli domů, řekla:
„Petře, zatím o tom nikomu neříkejme.“
„Proč?“
„Chtěla bych, abychom si to tu nejdřív užili sami. Trochu si to zabydleli, byli tu spolu a zvykli si. Pak můžeme pozvat ostatní.“
Petr souhlasil.
A ještě ten večer zavolal Romanovi.
Lenka na to přišla asi o týden později, když Roman napsal do rodinné skupiny: „Slyšel jsem, že jste teď chataři. Gratuluju! Brzy přijedeme na kontrolu.“
Přečetla si zprávu, položila telefon na stůl a dlouho se dívala z okna.
„Takže jsi mu to řekl,“ poznamenala, když se Petr vrátil z kuchyně.
„On se mě zeptal.“
„Na co? Jestli jsme náhodou koupili chatu, o které neměl jak vědět?“
Petr si povzdechl.
„Leni, je to můj bratr. Nemohl jsem mu lhát.“