„S mámou už je všechno vyřízené,“ prohlásil Radek a uhladil si manžety, které na sobě pochopitelně neměl. Gesto mělo být nejspíš impozantní, nacvičené před neviditelným publikem, jenže v našem dvoupokojovém bytě na hypotéku a v jeho vytahaném domácím tričku působilo spíš jako pokus křečka zahrát tygra těsně před skokem přes propast.
Zvedla jsem oči od notebooku a pomalu si sundala brýle.
„Radku,“ řekla jsem, „teď ti připomenu základní pravidlo našeho manželství, které jsi zřejmě prošvihl stejně sebevědomě jako přednášky ze statiky. Cokoli se dohodne beze mě, není dohoda. Je to přelud.“
Manžel protočil oči tak prudce, až jsem se na okamžik lekla, že tam snad opravdu zahlédne vlastní mozek. Po posledních událostech bych ale spíš čekala prázdné hlediště s překvapivě dobrou akustikou.
„Lenko, ty se zase chytáš úplných maličkostí. Máma chce jen důstojně oslavit narozeniny. Doma má rekonstrukci, žádná slavnostní atmosféra, navíc málo místa. U nás je prostor, světlo, energie hojnosti!“
Ta slavná „energie hojnosti“ se v našem bytě držela výhradně na mých dvou pracovních projektech a na mé schopnosti neutratit peníze za nesmysly typu „harmonizér kohoutkové vody“, do kterých Radek s obdivuhodnou vytrvalostí posílal polovinu platu obchodního zástupce pro cosi tak nezbytného, že nikdo nedokázal vysvětlit, k čemu to vlastně slouží.
„Narozeniny?“ zopakovala jsem. „To jsou ty narozeniny, na které paní Milada hodlá pozvat ‚jen nejbližší‘ v počtu čtyřiceti lidí, včetně vzdálené tety z Třebíče, která se minule pokusila odnést moje lžičky, protože prý, cituji, ‚ležely bez dozoru‘?“
„Tomu se říká hospodárnost!“ zvedl Radek slavnostně prst. „A vůbec, máma říkala, že jako opravdová hospodyně jistě ráda předvedeš svoje kulinářské schopnosti. Je to čest, Lenko. Vklad do rodinného kapitálu!“
„Vklad je, když něco investuješ a pak se ti to vrátí. Když do toho vložíš peníze, čas a nervy a na konci dostaneš horu talířů a připomínky k majonéze, tomu se říká humanitární pomoc okupační armádě.“
Radek se urazil. Nesnášel, když jsem používala logiku. V jeho vesmíru, kde on byl nedoceněný obchodní stratég a jeho matka světice s doživotní licencí na pravdu, byla logika něco na způsob čarodějnictví.
„Ty jsi bezcitná,“ vynesl rozsudek a pokusil se majestátně odejít do kuchyně. Jenže kapsou domácích tepláků zavadil o kliku. Ozvalo se zapraskání. Veškerá vznešenost z něj vyprchala během jedné vteřiny. „Sakra! To je tou tvojí negativní energií!“
„To není energie, drahý. To je fyzika. A levná teplákovina.“
Druhý den k nám samozřejmě bez zazvonění vplula paní Milada. Klíče měla „pro každý případ“, který se z neznámého důvodu stával třikrát týdně.
„Lenko,“ začala a ani se neobtěžovala pozdravit. „Závěsy musí pryč. Jsou ponuré. Já mám kulatiny, potřebuji svátek pro duši, ne ten váš… minimalismus chudých srdcem.“
Klidně jsem se napila kávy.
„Paní Milado, minimalismus je, když člověk nic nemá. Když má člověk vkus a zároveň nemá nutkání věšet do oken zaprášené těžké závěsy se zlatými třásněmi z období nábytkové katastrofy, říká se tomu styl.“
Tchyně přimhouřila oči, ale rozhodla se moji poznámku velkoryse přehlédnout. Položila na stůl seznam.
Přejela jsem ho pohledem. Jídla tam bylo na banket v okresním kulturním domě.
„Krásné,“ řekla jsem. „Takže catering?“
Paní Milada se rozesmála a její těžké korále u toho zacinkaly.
„Jaký catering, děvenko? Radek má teď složité období. A ty jsi manželka. Tvou povinností je držet zázemí. Vždyť po tobě ani nechci peníze jako dárek. Jen připravíš stůl. Suroviny, no dobrá, koupí Radek.“
„Takže,“ složila jsem seznam opatrně do tvaru papírové vlaštovky, „mám si vzít pár dní volna na vlastní náklady, strávit dvacet hodin u plotny, obsloužit čtyřicet lidí, vyslechnout si, že aspik se nechvěje dost vlastenecky, a potom umýt nádobí o rozloze horského hřebene?“
„To je rodina!“ vyštěkl Radek, který se právě vynořil z koupelny. „Proč všechno počítáš na hodiny a úsilí? Kde je tvoje ženská moudrost?“
„Ženská moudrost, Radku, spočívá v tom, že člověk umí rozeznat rodinu od parazitování. V přírodě existuje třeba houba cordyceps. Ta si nejspíš taky myslí, že má s mravencem blízký vztah. Dokud ho nevyjí zevnitř.“
Radek zrudl. Bylo vidět, že chce pronést něco povznášejícího. Začal větou: „Žena je nádoba…“, ale hned nato se zakuckal vlastní slinou a rozkašlal se.
„Nádoba je zřejmě přeplněná,“ poznamenala jsem.
Dalších několik dní se změnilo v regulérní divadlo absurdity. Paní Milada přicházela každý večer, přesouvala vázy a nadávala na barvu mých polštářů na pohovce. Radek chodil po bytě jako páv a do telefonu kamarádům vykládal, jak luxusní recepci organizuje. „Jo, kámo, bude to na úrovni. Moje ženy se činí.“
Moje ženy.
Otřáslo mnou.
Vrchol nastal ve chvíli, kdy dorazila „designérka“ — kamarádka paní Milady. S neochvějnou jistotou oznámila, že pro slavnostní atmosféru musíme všechna moje zrcadla přelepit alobalem.
„Odrazí to negativitu,“ promlouvala kamarádka, žena v baretu, který vypadal jako rozpláclá dekorativní dýně.