Když se můj syn nedávno odstěhoval do svého bytu, náš domov najednou ztichl tak zvláštně, až mi to bylo nepříjemné. V devětačtyřiceti se přece život nezavírá jako obchod po pracovní době, a tak jsem si řekla, že zkusím seznamku, a stáhla jsem si jednu aplikaci.
S Petrem jsme se propojili téměř okamžitě. Bylo mu dvaapadesát. Psát uměl slušně, bez hloupých chyb, bez oplzlostí a bez těch laciných narážek, které člověku dokážou zkazit chuť pokračovat už po třech větách. To mě samo o sobě docela mile překvapilo.
Hned třetí den našeho dopisování mi poslal skoro manifest svých životních zásad. Zpráva byla dlouhá, tvrdá a tak přímočará, že v ní nezůstalo místo ani pro nejmenší nedorozumění.
„Pojďme si to říct otevřeně hned na začátku,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a opravdu náročný rozvod. Děti jsou dospělé a dávno si žijí po svém. Teď chci konečně trochu žít i pro sebe. Ve vztahu potřebuji volnost. Nechci, aby po mně někdo něco vyžadoval, vysával mi energii a dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
Řeknu to rovnou a bez obalu: ženské rozmary platit nehodlám. Parfémy, šaty, kosmetické salony a podobné věci nejsou moje parketa. Potřebuji klidný, rovnocenný vztah.“
Tu zprávu jsem si přečetla dvakrát. Upřímně, podobná prohlášení mě už dávno neděsí, spíš mě někdy dokonce potěší. Mám normální práci, vydělávám si a všechno, co si přeju, si dokážu zaplatit sama. Do cizí peněženky jsem lézt nechtěla a sponzora jsem si rozhodně nehledala.
Jasně nastavená pravidla a otevřenost? Výborně. Sama už mám dost her, skrytých manipulací a té nekonečné snahy tvářit se před druhými jinak, než jaký člověk doopravdy je.
„Rozumím ti, Petře,“ odepsala jsem mu. „Mně je taky blízká jednoduchost a upřímnost a zištnost nesnáším. Sejdeme se a v klidu si popovídáme.“
Na rande jsme se domluvili na sobotní odpoledne.
Když už ten muž tak důrazně mluvil o rovnosti a nulových přehnaných očekáváních, rozhodla jsem se mu přesně to dát — v té nejčistší podobě. Obyčejné denní setkání jsem nemínila proměnit v módní přehlídku ani v generální zkoušku na slavnostní večer v Rudolfinu. Žádné hodinové přípravy, žádné obřady před zrcadlem.
Ze skříně jsem vytáhla oblíbené modré džíny, vzala si jednoduché tričko a přes něj hodila šedou kostkovanou košili. Na nohy pohodlné tenisky. Vlasy jsem stáhla obyčejnou gumičkou do upraveného, praktického culíku.
Začali jsme mluvit a velmi brzy mi došlo, že proti mně sedí opravdu zajímavý člověk. První schůzky bývají často buď napjaté mlčení, nebo nudný výslech o bývalých partnerech. Tady to bylo úplně jiné. Rozhovor plynul lehce, přirozeně a téměř bez hluchých míst.
— Viděla jsi poslední inscenaci ve Vinohradském divadle? — zeptal se a opatrně si nožem odkrojil kus koláče. — Režisér to tam podle mě s dekoracemi trochu překombinoval. Myšlenka byla silná, jen provedení pokulhávalo. S klasikou se nedá zacházet tak volně.
— Viděla, — přikývla jsem a odsunula prázdný talíř po salátu. — Dekorace byly sporné, s tím souhlasím. Ale hlavní herec ten kus doslova zachránil. Měl úžasnou mimiku, dokázal rozesmát celý sál skoro z ničeho.
— Přesně! To jsem si říkal taky! — ožil najednou. — A jak zahrál scénu s dopisem? To byla opravdu vysoká škola herectví!
Přeli jsme se o knihách, probírali nedávné vědecké novinky a skákali od jednoho tématu k druhému. Petr se choval zdvořile a citlivě, neskákal mi do řeči, pozorně poslouchal a zjevně ho zajímalo, co si myslím.
Bylo mi s ním nečekaně klidně a lehce. Přistihla jsem se dokonce, že už v duchu přemýšlím, kam bychom mohli zajít příště.
Pak servírka přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ho ke kraji stolu. Petr směrem k ní ani nepohnul rukou. Klidně se napil vody ze sklenice a tázavě se na mě podíval.
— Svůj salát a dezert si zaplatím sama, — řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje objednávka vyšla na směšnou částku, asi dvě stě korun. Petr spokojeně kývl, vytáhl ze staré kožené peněženky peníze za svou kávu a koláč a vložil je do krabičky. Ani náznak galantního gesta, ani sebemenší chuť pozvat ženu.
Jenže mě se to nijak nedotklo. Byli jsme dospělí lidé a v podstatě jsme si to předem vyjasnili. Už v dopisování napsal naprosto přímo, že za nikoho platit nebude. Všechno bylo férové, bez překvapení a bez skrytých nároků.
Vyšli jsme z kavárny do chladné ulice, mile jsme se rozloučili u vstupu do metra a každý odjel domů. Na duši mi bylo lehce. Takové vzácné, vydařené seznámení, po kterém má člověk skutečně chuť pokračovat.
Vrátila jsem se domů. Zula jsem si tenisky a pověsila košili i tričko na ramínka do skříně. Právě v tu chvíli mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.
Vytáhla jsem ho s očekáváním, že uvidím něco příjemného, třeba: „Děkuju za odpoledne, jsi skvělá společnice, rád bych tě zase viděl.“
Jenže na displeji visela dlouhá zpráva od Petra. Začala jsem číst a s každým dalším řádkem mi obočí stoupalo výš a výš.
„Jano, řeknu ti to přímo a bez okolků. Z našeho setkání jsem hodně zklamaný. Čekal jsem, že uvidím hezkou, upravenou ženu, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Přišla jsi v obyčejném tričku a v teniskách! Nebyla z tebe cítit ani kapka parfému! Žena má být svátkem, má potěšit oko svého muže. Ty jsi vypadala, jako by sis jen odskočila vynést koš. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nebudeš líbit nikomu. Promiň za upřímnost, ale my dva se k sobě očividně nehodíme.“
Moje dobrá nálada se vypařila v jediné vteřině, jako by předtím vůbec neexistovala. Místo ní ve mně zůstala křivda, pocit nespravedlnosti a ostrá, horká zlost.
Takže člověk mi černé na bílém oznámí, že nehodlá platit ženské parfémy, nehty, účesy a kosmetické salony? Ale zároveň je dospělý muž úplně vážně pohoršený, že žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas do toho, aby potěšila konkrétně jeho oko! Tak průzračnou drzost aby člověk pohledal.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Petře, i tobě děkuju za upřímnost,“ psala jsem už bez jakékoli chuti obrušovat hrany. „Podívejme se na fakta dnešní schůzky. Na rande jsi nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a ošoupaných džínách. Já se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi upřímnost? Tady ji máš: přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném každodenním oblečení a bez jakýchkoli finančních očekávání vůči tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já udělala úplně totéž. Jsme přece rovnocenní partneři, jak jsi sám tak krásně hlásal ve svém profilu.“
Na chvíli jsem přestala psát, ale zlost ve mně pořád vřela. Prsty mi znovu začaly ťukat do displeje. Druhá zpráva už byla definitivní.
„Jestli potřebuješ ženu-obrázek — efektní, dokonale upravenou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a vlečkou luxusního parfému — pak hledáš něco úplně jiného. Takový vzhled stojí obrovské peníze, čas i síly. Žena to nedostává od přírody zdarma v dárkovém balení. A pokud chceš vedle sebe vidět právě takovou okázalou společnici, musíš se podle toho i chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem, vzít účet na sebe. Nemůžeš požadovat drahou výlohu, když do ní zásadně nechceš investovat a u pokladny počítáš každou korunu. Chceš se vozit v drahém autě, ale platit za něj jako za jízdenku na tramvaj. Takhle to nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. U obou zpráv se hned objevily dvě modré fajfky. Přečetl si je okamžitě, doslova v té samé chvíli.
Nahoře v chatu se ale ani na vteřinu neukázalo vytoužené „píše…“. Počkala jsem asi deset minut. Odpověď nepřišla. Petr se podle očekávání a dost zbaběle stáhl do ticha, protože proti obyčejné logice nenašel jediný srozumitelný argument.
Od té doby mi už nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka se nadechla. Mrzelo mě to? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zasáhlo mě něco jiného: dospělý, sečtělý člověk ve dvaapadesáti se ukázal jako beznadějný pokrytec a malý, laciný hlupák.
Někteří muži moc rádi opakují, že současné ženy jsou příliš vypočítavé. Dožadují se naprosté rovnoprávnosti, oddělených účtů a absolutní samostatnosti. Chtějí, aby se žena uživila sama a v ničem je nepotřebovala, dokonce ani v maličkostech.
Zároveň jsou ale z nějakého důvodu upřímně přesvědčení, že tahle samostatná žena, unavená po práci, má ze své vlastní výplaty utrácet za kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zdarma lahodila jejich náročnému pohledu. A když jim takovou dobrovolnou charitu někdo odmítne poskytovat, smrtelně se urazí.
A jak reagujete vy na takové šetrné obdivovatele ženské krásy? Uvedete je na pravou míru, nebo je bez jediného slova pošlete do bloku a neplýtváte silami na hádku, která stejně nemá smysl?