„Jano, řeknu ti to přímo a bez okolků. Z našeho setkání jsem hodně zklamaný. Čekal jsem, že uvidím hezkou, upravenou ženu, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Přišla jsi v obyčejném tričku a v teniskách! Nebyla z tebe cítit ani kapka parfému! Žena má být svátkem, má potěšit oko svého muže. Ty jsi vypadala, jako by sis jen odskočila vynést koš. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nebudeš líbit nikomu. Promiň za upřímnost, ale my dva se k sobě očividně nehodíme.“
Moje dobrá nálada se vypařila v jediné vteřině, jako by předtím vůbec neexistovala. Místo ní ve mně zůstala křivda, pocit nespravedlnosti a ostrá, horká zlost.
Takže člověk mi černé na bílém oznámí, že nehodlá platit ženské parfémy, nehty, účesy a kosmetické salony? Ale zároveň je dospělý muž úplně vážně pohoršený, že žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas do toho, aby potěšila konkrétně jeho oko! Tak průzračnou drzost aby člověk pohledal.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Petře, i tobě děkuju za upřímnost,“ psala jsem už bez jakékoli chuti obrušovat hrany. „Podívejme se na fakta dnešní schůzky. Na rande jsi nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a ošoupaných džínách. Já se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi upřímnost? Tady ji máš: přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném každodenním oblečení a bez jakýchkoli finančních očekávání vůči tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já udělala úplně totéž. Jsme přece rovnocenní partneři, jak jsi sám tak krásně hlásal ve svém profilu.“
Na chvíli jsem přestala psát, ale zlost ve mně pořád vřela. Prsty mi znovu začaly ťukat do displeje. Druhá zpráva už byla definitivní.
„Jestli potřebuješ ženu-obrázek — efektní, dokonale upravenou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a vlečkou luxusního parfému — pak hledáš něco úplně jiného. Takový vzhled stojí obrovské peníze, čas i síly. Žena to nedostává od přírody zdarma v dárkovém balení. A pokud chceš vedle sebe vidět právě takovou okázalou společnici, musíš se podle toho i chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem, vzít účet na sebe. Nemůžeš požadovat drahou výlohu, když do ní zásadně nechceš investovat a u pokladny počítáš každou korunu. Chceš se vozit v drahém autě, ale platit za něj jako za jízdenku na tramvaj. Takhle to nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. U obou zpráv se hned objevily dvě modré fajfky. Přečetl si je okamžitě, doslova v té samé chvíli.
Nahoře v chatu se ale ani na vteřinu neukázalo vytoužené „píše…“. Počkala jsem asi deset minut. Odpověď nepřišla. Petr se podle očekávání a dost zbaběle stáhl do ticha, protože proti obyčejné logice nenašel jediný srozumitelný argument.
Od té doby mi už nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka se nadechla. Mrzelo mě to? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zasáhlo mě něco jiného: dospělý, sečtělý člověk ve dvaapadesáti se ukázal jako beznadějný pokrytec a malý, laciný hlupák.
Někteří muži moc rádi opakují, že současné ženy jsou příliš vypočítavé. Dožadují se naprosté rovnoprávnosti, oddělených účtů a absolutní samostatnosti. Chtějí, aby se žena uživila sama a v ničem je nepotřebovala, dokonce ani v maličkostech.
Zároveň jsou ale z nějakého důvodu upřímně přesvědčení, že tahle samostatná žena, unavená po práci, má ze své vlastní výplaty utrácet za kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zdarma lahodila jejich náročnému pohledu. A když jim takovou dobrovolnou charitu někdo odmítne poskytovat, smrtelně se urazí.
A jak reagujete vy na takové šetrné obdivovatele ženské krásy? Uvedete je na pravou míru, nebo je bez jediného slova pošlete do bloku a neplýtváte silami na hádku, která stejně nemá smysl?