„Už nejsem žádná holčička, abych si tam všechno drhla do hladka.“
Přesně tak mi to řekla žena, které bylo sedmapadesát, když odmítla vyhovět mojí úplně obyčejné prosbě. A já pak zjistil, že tu její „přirozenost“ v sobě prostě nedokážu překousnout, a odešel jsem.
Hana ležela vedle mě, spokojená, uvolněná, s rukama rozhozenýma po polštáři, a vůbec netušila, co se ve mně v tu chvíli děje. Byli jsme u mě doma, v ložnici, kterou jsem předem vyvětral, převlékl postel do čistého povlečení a snažil se, aby všechno působilo příjemně. Jenže já ležel na zádech, zíral do stropu a hlavou mi běžela jediná myšlenka: co nejrychleji zmizet do sprchy a smýt ze sebe ten pocit, jako bych právě nebyl s ženou, ale s nějakým zanedbaným, zpoceným chlapem, který si jen nasadil ženskou paruku.
Je mi osmapadesát. Neříkám o sobě, že jsem nějaký krasavec. Břicho už mám, pleš taky pomalu vyhrává, ale o sebe se starám. Vždycky jsem měl za to, že věk člověka neopravňuje k tomu, aby se na sebe úplně vykašlal. V koupelně mám zastřihovač a používám ho pravidelně. Podpaží, intimní partie — pro mě je to základní hygiena, zvlášť v létě, když teplota leze ke třicítce. Chlupy drží pot, nasáknou pachy, ať si každý říká, co chce. Je to nepříjemné a nehygienické.
Upřímně jsem si myslel, že dnešní ženy, obzvlášť ty z města, vzdělané a samostatné, tohle chápou bez dlouhého vysvětlování. Jenže jsem se spletl. Pro někoho je zřejmě slovo „přirozenost“ důležitější než chuť být pro partnera příjemná.
Začalo to asi před měsícem, na kulatinách mého dávného kamaráda Petra. Slavil v kavárně u Vltavy, bylo tam hlučno, veselo, spousta známých i příbuzných. A právě tam jsem ji uviděl — Hanu. Byla to sestřenice Petrovy manželky, žena z menšího města na Vysočině, která se před pár lety přestěhovala do Prahy.
Bylo jí sedmapadesát a musím uznat, že na první pohled vypadala velmi dobře. Šaty jí seděly, vlasy měla upravené, voněla jemným, příjemným parfémem. Dali jsme se do řeči, potom jsme si i zatančili. Působila zajímavě, hodně četla, pracovala v archivu a mluvila klidným, měkkým hlasem. Jako rozvedený muž jsem si jí všiml hned. Říkal jsem si: taková normální ženská, žádné přehnané nároky, nehoní se za penězi, někdo, s kým by se člověk možná mohl dožít klidného stáří.
Začali jsme se vídat. Chodili jsme na procházky do parku, krmili veverky, byli jsme v kině na české komedii. Chovala se hezky — nelepila se na mě, ale zároveň si nehrála na nedostupnou princeznu. Hodně jsme si povídali. O dětech, protože ona měla dospělého syna v Praze, o zdraví, o životě, o tom, co člověk po padesátce ještě čeká a co už raději nečeká.
Bylo mi s ní lehko. Dokonce jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že by z toho časem mohlo být i společné bydlení. Samota totiž někdy udeří nejvíc večer, když člověk přijde do prázdného bytu, kde na něj čeká jen ticho a zapnutá televize.
Na páté schůzce jsem ji pozval k sobě. Připravil jsem se poctivě: prostřel jsem stůl, koupil dobré víno, sýr, ovoce. Všechno probíhalo příjemně — povídání, hudba, potom jsme pomalu tančili v obýváku. Nakonec jsme se přesunuli do ložnice. Měl jsem dobrou náladu, už dlouho jsem nezažil blízkost a toužil jsem po teple, něze, doteku.
Svlékla se. Postavu měla na svůj věk opravdu slušnou. Jenže když jsme si lehli a ona zvedla ruce, aby mě objala kolem krku…
Nejdřív jsem si říkal, že jsem se snad spletl. Pod pažemi měla husté tmavé chlupy, dobré dva nebo tři centimetry dlouhé. To nebylo něco ve stylu „včera jsem zapomněla“. Vypadalo to, jako by se o to místo nestarala hodně dlouho. A hned potom mě zasáhl pach — ostrý, těžký, promíchaný s parfémem.
Touha ze mě spadla v jediné vteřině. Jenže jsem nedokázal všechno okamžitě zastavit. Nějak jsem to dotáhl do konce, skoro mechanicky, snažil jsem se nekoukat a nedýchat příliš zhluboka. Bylo mi to strašně nepříjemné. Připadalo mi, že ten pach přešel i na mě.
Několik dní jsem se neozval. Snažil jsem se v hlavě srovnat, co se vlastně stalo. Možná šlo o náhodu. Třeba byla nemocná nebo nestíhala. Pořád to byla dobrá žena a nechtěl jsem všechno hned rozbít kvůli jedné věci. Nakonec jsem si řekl, že si s ní musím promluvit.
Sešli jsme se na kávu. Rozhovor se vlekl, já byl nervózní a pořád jsem nevěděl, jak začít. Až venku, když jsme šli k tramvaji, jsem se konečně odhodlal.
— Hani, moc se mi líbíš. Ale je tu jedna věc… Jen se prosím neuraz.
Okamžitě zpozorněla.
— Co se stalo?
Snažil jsem se volit slova co nejopatrněji.
— Já si hodně potrpím na hygienu. Sám se o sebe starám. A bylo by mi příjemné, kdybys i ty věnovala pozornost takovým věcem, jako je třeba… podpaží. Je to upravenější a člověk pak tolik necítí pot.
Čekal jsem, že se zastydí, možná zčervená, možná jen řekne, že na to zapomněla. Jenže ona se najednou nahlas rozesmála.
— Ty to myslíš vážně? Je mi sedmapadesát! Copak jsem nějaká holčička, abych si tam všechno drhla do hladka? Mám citlivou kůži, pak jsem celá podrážděná. A vůbec, je to přirozené. Když to příroda dala, tak to tak má být. Mému muži to nikdy nevadilo. Ty jsi jen rozmazlený.
Pokusil jsem se jí vysvětlit, že nejde o módu ani o nějaký mladický rozmar, ale o obyčejnou hygienu. Ona mě však utnula ostřeji, než jsem čekal.
— Tohle dělat nebudu. Kdo o mě stojí, vezme mě takovou, jaká jsem. A komu se to nelíbí, ať si najde jinou.
V té chvíli mi došlo, že už nejde jen o chlupy. Šlo o její postoj. Bylo jí jednoduše jedno, že je mi něco nepříjemné.
Později jsem si všiml, že si neholí ani nohy. A tehdy se pro mě celá věc definitivně uzavřela.
Po tom rozhovoru jsem v setkávání nepokračoval. Ještě mi párkrát napsala, odpověděl jsem stručně a postupně to vyšumělo do prázdna.
Přemýšlel jsem o tom hodně a nakonec jsem si v sobě pojmenoval několik věcí.
Pro mě je důležitá upravenost a pocit ženskosti. Potřebuji vnímat rozdíl mezi mužským a ženským tělem.
Hygiena je pro mě také forma úcty k partnerovi. Já se kvůli druhému snažím a přirozeně čekám, že se bude snažit i on kvůli mně.
A nakonec jde i o vztah k sobě samému. Péče o sebe podle mě nesouvisí s věkem, ale s chutí žít naplno, ne jen nějak přežívat.
Teď jsem sám. Je páteční večer a v bytě je ticho. Mohl jsem být s ní, ale vím, že bych nedokázal zavřít oči před něčím, co ve mně vyvolává vnitřní odpor.
Možná někdo řekne, že jsem přehnaně náročný. Pro mě je to ale důležitá součást blízkosti.
Nevím, jestli budu hledat dál. Jedno však vím jistě: nutit se smiřovat s něčím, co je mi nepříjemné, už nechci.
Co si o tom myslíte vy — je to opravdu zásadní věc, nebo to přeháním? Má člověk přijmout partnera úplně se vším, anebo se o podobných věcech smí mluvit a čekat, že se něco změní?