O první noci po svatbě mi manžel vyčerpaně zašeptal: „Nemůžu, už mi nezbyla vůbec žádná síla“

Během naší první manželské noci manžel jen unaveně vydechl: „Nemůžu, opravdu už nemám sílu“ — a nakonec jsme usnuli každý zvlášť. Jenže přesně o půlnoci se z pokoje mé tchyně ozvaly steny, ze kterých mi ztuhla krev v žilách…

Tereza si svůj svatební den představovala úplně jinak, než jaký nakonec doopravdy byl. Od dětství si v duchu malovala ten okamžik: lehounké bílé šaty, záplavu květin, hudbu, která bere dech, a dojaté tváře nejbližších. Jenže když slavnost skončila, nezůstaly jí v paměti pouze krásné chvíle a rozpačitý pohled Jakuba před oltářem. Usadila se v ní i tichá úzkost, jako by se kolem ní mihnul stín právě ve chvíli, kdy překročili práh domu jeho matky, tchyně Ludmily Novákové. Dům paní Novákové, stará vila na kraji města, byl na první pohled nádherný a udržovaný s téměř bolestnou pečlivostí, přesto z něj šel chlad, který nešlo přehlédnout. Zdálo se, že zdi do sebe vsakovaly každý zvuk, jako by nesnášely hlasitější slova. Interiér odpovídal vnější okázalosti: starožitný nábytek, drahé koberce, obrazy v pozlacených rámech. Jenže ta dokonalost působila mrtvě, příliš vystaveně, jako v muzeu, kde se nežije, ale jen střeží něčí dávná minulost. Tereza se snažila usmívat a skrývala vlastní sevřenost. Držela Jakuba za ruku a v duchu si opakovala: „Je to jen únava, byl to dlouhý den, zítra bude všechno jiné.“

— Tak co, novomanželé? — pronesla Ludmila Nováková jemně, ale v jejím hlase zazněl tvrdý kov. — Oslava skončila, teď si odpočiňte. Ložnici máte nahoře, ve druhém patře, všechno je tam připravené. Její pronikavý pohled donutil Terezu bezděčně se stáhnout. Nebyla v něm jen obyčejná péče. Spíš jako by se paní Nováková ujišťovala, že tahle cizí dívka nezabere v jejím domě příliš mnoho prostoru, nestane se tu paní domu a nevytlačí ji z místa, které pokládala za své. Jakub rozpačitě sklopil oči. — Děkuju, mami. V ložnici vonělo čisté povlečení a levandule. Tereza si stáhla gumičku z vlasů, položila ji na křeslo a nechala vlasy spadnout na ramena. Srdce jí stále tlouklo příliš rychle. První noc po svatbě, nový život, jejich začátek. Otočila se k manželovi a čekala, že se na ni podívá. Jenže Jakub vypadal úplně vyčerpaně. Posadil se na okraj postele, svěsil hlavu a sotva slyšitelně řekl: — Nemůžu, promiň, Terezo… Pojďme prostě spát.

Ráno je přivítalo tichem a vůní kávy. Ludmila Nováková seděla u stolu v dokonale vyžehleném županu a na rtech měla studený úsměv. — Dobré ráno, děti, — řekla tak klidně, jako by se v noci nestalo vůbec nic. — Spalo se vám dobře? Tereza přikývla, aniž by zvedla oči. A Jakub, jako by na tom nebylo nic zvláštního, se usmál a odpověděl: — Ano, výborně. Tereza cítila, jak se její dosavadní jistoty začínají lámat. Ještě včera věřila, že vstupuje do šťastného nového života, ale dnes jí připadalo, že v tomhle domě je něco špatně. Příliš špatně. A poprvé ji napadlo: „Co já vlastně doopravdy vím o svém muži a jeho matce?“ Tereza nikdy neměla ráda přespávání v cizích domech. Vždycky se jí zdálo, že stěny slyší každý krok a že nádobí cinká hlasitěji než obvykle, jako by prozrazovalo její rozpaky. Tady, v domě Ludmily Novákové, se ten pocit ještě zhoršil. Snažila se pohybovat co nejtišeji, přestože si rozumem říkala, že se nemá čeho bát. Tohle byl teď přece její nový domov, dům jejího manžela. Jenže srdce jí bilo tak hlasitě, že ji znervózňovalo i obyčejné sáhnutí po klice.

Jakub už odjel za povinnostmi a slíbil, že se vrátí k obědu. Tereza zůstala v domě sama s Ludmilou Novákovou. — Musíš si zvyknout, — poznamenala tchyně při snídani. Mluvila klidně, ale oči jí zůstávaly ledové. — Časem se pro tebe tenhle dům stane domovem, uvidíš. Má svůj rytmus. A svá pravidla. — Pravidla? — zeptala se Tereza opatrně. — Samozřejmě. V každém domě existují věci, které se nesmějí porušovat. Tereza přikývla, i když se v ní zvedl odpor, kterému nerozuměla. Jaká pravidla? Vdala se přece za Jakuba, ne za tenhle dům a už vůbec ne za jeho matku. Nehádala se ale. Aby alespoň na chvíli přišla na jiné myšlenky, rozhodla se vyjít do zahrady. V rozlehlé zahradě, mezi vysokými lipami a zarostlými cestičkami, se ani pod šuměním listí a ptačím zpěvem nedokázala zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Vzpomněla si na vlastní maminku, obyčejnou učitelku z malého města. Tam doma bylo všechno pochopitelné, skutečné, lidské. Tady se za každým krokem jako by skrývala past. „Proč mě Jakub přivezl zrovna sem?“ běželo jí hlavou. „Proč jsme si nepronajali byt, jak jsme původně plánovali?“ Odpověď byla zřejmá — Ludmila Nováková.

Večer se Tereza přece jen odhodlala s manželem promluvit. Když zůstali sami, přišla k Jakubovi a tiše řekla: — Chci pochopit, proč bydlíme tady. Proč nemůžeme žít sami? Chvíli mlčel, potom těžce vydechl. — Ty tomu nerozumíš. Máma… Udělala toho pro mě strašně moc. Po tátově smrti jsme zůstali jen my dva. Starala se o mě, vychovala mě. Nemůžu jen tak odejít a nechat ji tady. — Ale ty už jsi dospělý. A teď máme vlastní rodinu. — Já jí dlužím všechno, — přerušil ji ostře. V jeho pohledu se objevila taková tvrdost, že Tereza zmlkla. Poprvé v něm neviděla jen únavu, ale i něco, co se až nebezpečně podobalo strachu.

Když přišla druhá noc, Tereza už nedokázala předstírat, že nic neslyší. Steny se ozvaly znovu, přesně o půlnoci. Tělem jí projel chladný záchvěv. Uvnitř se v ní praly hrůza a odhodlání. Vstala a vyšla na chodbu. Dveře do pokoje Ludmily Novákové byly pootevřené a z místnosti se linulo slabé světlo. Tentokrát se Tereza rozhodla nahlédnout. A v téže vteřině.

…A v téže vteřině Tereza spatřila něco, při čem jí krev ztuhla v žilách.

V přítmí pokoje, osvětleném jen mdlým světlem noční lampičky, seděla Ludmila Nováková ve starém křesle — ale už to nebyla ta chladná, dokonale ovládaná žena, kterou Tereza znala. Tvář měla zkřivenou, oči zavřené a rty se jí bezhlasně pohybovaly, jako by rozmlouvala s někým neviditelným. Nejhorší však byly její ruce. Pohybovaly se v podivném, rytmickém tanci, kreslily do vzduchu neznámá znamení, jako by splétaly neviditelnou pavučinu.

Tereza chtěla ucouvnout, jenže nohy jí jako by vrostly do podlahy. A právě v tu chvíli Ludmila Nováková prudce otevřela oči — a Terezu zamrazilo: nebyla v nich ani bělma, ani zorničky, jen hustá, mihotavá tma.

— Tohle jsi vidět neměla, — zašuměl hlas, ale rty Ludmily Novákové se ani nepohnuly. Zvuk přicházel odevšad najednou, plnil pokoj a zarýval se Tereze přímo do mysli.

Tereza se konečně dokázala pohnout. Rozběhla se pryč, jenže dveře její ložnice byly zamčené. Za zády se jí ozval tichý, ledový smích.

— Teď už víš, — šeptal hlas. — Teď patříš tomuhle domu.

V panice se Tereza vrhala chodbou sem a tam a hledala jakékoli místo, kam by se mohla schovat. Vtom si všimla, že obrazy na stěnách… se hýbou. Tváře na portrétech se otáčely za ní a jejich oči ve tmě slabě zářily. Staré hodiny odbily třikrát, přestože ve skutečnosti byla teprve půlnoc.

Nakonec doběhla do Jakubova pokoje, vpadla dovnitř, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně zády. Manžel spal tak tvrdě, jako by se kolem něj nedělo vůbec nic. Tereza jím třásla, volala ho, téměř křičela, ale on se neprobouzel.

— Jakube! Probuď se! Tvoje matka… ona…

Pomalu otevřel oči a Tereza strnula: i v jeho pohledu se mihlo cosi cizího, temného.

— Pochopila jsi to špatně, — pronesl cizím, zastřeným hlasem. — Tohle je náš dům. Naše pravidla. Naše rodina.

V té chvíli se dveře za jejími zády s vrznutím pootevřely. Tereza se otočila a ve škvíře spatřila siluetu Ludmily Novákové. Její ruce dál pokračovaly v tom zvláštním tanci a rty se jí roztáhly do úsměvu, příliš širokého na lidskou tvář.

— Vítej v naší rodině, — zašuměl hlas a pokoj se utopil ve tmě.

Druhý den ráno seděla Tereza u stolu a pomalu pila kávu. Ludmila Nováková, jako vždy bez jediného nedostatku, se zeptala:

— Spala jste dobře, drahoušku?

Tereza jí úsměv oplatila — úplně stejně, jako se obvykle usmívala sama Ludmila Nováková.

— Výborně, — odpověděla a její oči na okamžik potemněly. — Teď už konečně všemu rozumím.