— Marie, tuhle mísu si radši neber. Je tam salát s majonézou. Ty bys tohle neměla, — utrousil Petr, aniž by zvedl oči od masa na grilu. A hned se rozesmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa našeho domu. Krkovička a špízy, které jsem od rána nakládala a pekla sama. Marináda podle receptu, který jsem pilovala skoro tři roky. A ten salát, mimochodem, jsem taky dělala já.
Sedm let to bylo pořád stejné. Od úplně prvního setkání, kdy mě Jan přivedl představit a Petr si mě přejel pohledem od hlavy k patě, hvízdl a prohodil: „No, Honzo, koukám, že máš vkus na ženské krev a mlíko.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si — hloupý vtip. Hrubý, ale pořád jen vtip.
Jak moc jsem se spletla.
S Janem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Jan pracoval jako projektant ve stavební kanceláři a já už tehdy otevírala druhou pobočku své „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moje. Vybudovaná od nuly, bez úvěrů a bez cizí pomoci. Tři roky jsem do podnikání vracela každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich mám pět.
Petr byl Janův kamarád ještě ze střední. Vyrůstali spolu, spolu byli na vojně, každé září jezdili na ryby. Pro Jana byl Petr skoro jako bratr. A já tomu rozuměla. Možná právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Jan to věděl. Sama jsem ho prosila, aby Petrovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jejich přátelství s prací. A Jan mlčel.
Petr si zatím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední mísu — pečenou zeleninu — a sedla si vedle Jana. Petr už rozléval víno do sklenic. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Do talíře se dívala vždycky, když začínalo další představení jejího manžela.
— Marie, do léta bys s tím měla trochu pohnout, — řekl Petr, když někomu podával sklenici. — Plavky ještě oblékneš? Nebo se zase schováš pod tuniku?
U stolu se rozlilo trapné ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Jan mi položil dlaň na koleno. Ten jeho starý známý pohyb. „Vydrž. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem do ruky sklenici. Podívala jsem se na Petra.
— Petře, ty víš, že tvoje agentura pořád ještě nedoplatila úvěr na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez důrazu. Jen jako obyčejný fakt. Věděla jsem to proto, že Ivana se jednou mimochodem zmínila, že zpoždění s návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Úsměv mu na okamžik ztuhl. Jen na vteřinu. Pak se zase zasmál.
— A ty odkud víš něco o mojí kanceláři? — otočil sklenici v ruce. — Honza něco vykecal? No teda, brácho.
Jan mlčel.
Dopila jsem víno. Petr hned přeskočil na jiné téma — fotbal, dovolená, auto. Jako vždycky. A já si řekla: dobře. Není to poprvé. Zvládnu i tohle.
Pozdě večer, když všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Jan ke mně zezadu přišel a objal mě.
— Odpusť mu. On je prostě takový.
— Já přesně vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Jan mě políbil do zátylku a šel spát. Já zůstala stát u linky, horká voda mi tekla po prstech a já necítila ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných poznámek. Stejných Janových omluv. Stejného těžkého ticha u stolu.
Za měsíc Petr zavolal. Zval nás na své narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Asi to bylo hloupé. Jenže já jsem cukrářka. Třípatrový, politý čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť sněhové pusinky, zvlášť krémová vrstva, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Jan nesl krabici do auta tak opatrně, jako by nesl dítě.
— Nádhera, — řekl. — Petr z toho spadne na zadek.
Petr opravdu spadl na zadek. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Petr pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, sněhobílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždy. Petr uprostřed pozornosti. Opálený, s bílými zuby, v košili za několik tisíc. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Velmi okouzlující člověk. Dokud ho neznáte zblízka.
Položila jsem krabici na vedlejší stolek. Zvedla víko. Dort opravdu zářil. Karamelové nitky krásně chytaly světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena ve vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Petr. Podíval se nejdřív na dort, potom na mě.
— Marie, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen bys možná neměla tolik krému plýtvat kolem sebe, co? — a zasmál se. Pak se obrátil k hostům. — Naše Marie má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to poznat, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo sklopil oči. Někdo ze sebe vytlačil rozpačitý úsměv. Lenka zkoumala svou sklenici.
Uvnitř ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo to. Opravdu jen cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Petře, — řekla jsem velmi klidně, — tenhle dort stojí dvanáct tisíc korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně vyrobený dárek. Takže si ten dort beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde v kuchyni kape voda.
— Ty to myslíš vážně? — zamrkal Petr.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani netřásly. Otočila jsem se a šla k východu.
Jan mě dohnal až na parkovišti.
— Marie, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť to nemyslel schválně. On prostě…
— Jane, — položila jsem krabici na kapotu. — On „prostě“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Jan mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem bylo ticho. Pila jsem čaj a myslela na to, že dvanáct tisíc není zase tak obrovská částka. A šest hodin není celý život. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně. Ale záda jsem měla rovná. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později Petr zavolal, jako by se vůbec nic nestalo. Zval nás na párty u bazénu. A prohodil: „Tentokrát ale bez dortů.“
Nechtělo se mi tam. Vůbec. Řekla jsem Janovi, že nepojedu. Přikývl. Jenže za pár dní stejně začal:
— Marie, budou tam Pavel s Jitkou. A Michal taky. Neviděli jsme se věčnost. Nechci, aby ses s Petrem usmiřovala. Jen tam spolu zajedeme. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každé společné víkendy, každá pitomá sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Petrem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno bez další poznámky na moji váhu, jídlo, postavu nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo prostě odešla do jiné místnosti. A Jan potom pokaždé řekl: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Petr měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, místo na grilování. Všechno krásné, všechno drahé, všechno na odiv. Miloval ukazovat: podívejte, čeho jsem dosáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, ostatní ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem velká. A vím to. Vím to každý den, když vstávám, oblékám se, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Ne jeho věc.
První hodinu byl klid. Petr se motal u grilu a bavil se s novými hosty. Seděla jsem na lehátku, pila limonádu a povídala si s Jitkou. Jitku jsem měla ráda. Taky byla silnější žena a taky dostávala od Petra své „vtípky“, jen méně často — viděli se jen párkrát do roka.
Pak přišel Petr. Se sklenicí. S tím svým podpisovým úsměvem. Opálený, vypracovaný. Postavil se vedle nás.
— Marie, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale prosím tě! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že se bazén vylije přes okraj?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k Jitce. Pokračovala jsem v hovoru. Myslela jsem, že teď už odejde. Jako obvykle. Řekne hnusárnu, já budu mlčet, večer skončí a my odjedeme.
Petr ale neodešel. Stál mi přímo za zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby to slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Tak padej do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Zrovna jsem vstávala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem úplně u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a stáhla mě dolů. Vyplavala jsem, chytila se hrany. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře — stál tam, smál se, rozhodil ruce: „No tak, byl to vtip!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Jan ke mně běžel od grilu. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse umřel okamžitě. Osmdesát tisíc korun se změnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Omotala jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Petře, — řekla jsem rovným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmdesát tisíc. Do zítřka čekám převod.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak znovu nasadil úsměv.
— Marie, prosím tě. To byla sranda. Kup si nový.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Petře. Tohle je fyzické napadení.
Zavládlo ticho. I hudba jako by ztišila.
Jan stál vedle mě. Taky mokrý — skočil za mnou, ale já už se stačila dostat ven.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let k tomu nepřidal své obvyklé „on nechtěl“.
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Jasný. Jako mrazivé ráno.
Petr peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Janovi: „Řekni té svojí, ať nedělá hysterku. Vtip je vtip. A vůbec ať je ráda, že ji na našich akcích ještě trpím.“
Jan mi tu zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem ji. A uvnitř se něco definitivně posunulo. Nezlomilo. Právě posunulo. Jako páka, která dlouho nechtěla zapadnout, a teď konečně cvakla na správné místo.
Za týden jsme pořádali večeři doma. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva možné partnery pro franšízu. Jan své kolegy. A Petr se pozval sám. Zavolal Janovi: „Slyšel jsem, že u vás bude nějaké posezení. Přijdu s Lenkou.“ Jan se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývák, ten samý jako vždy. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Petrovi. Mezi hosty byli pan Novotný a paní Králová — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Petr dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za dva tisíce a Lenku. Objímal Jana, mně kývl, sedl si ke stolu. První hodinu se choval slušně: žertoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce mě napadlo: možná ho ta věc s bazénem přece jen něco naučila.
Nenaučila.
Když přišel dezert — podávala jsem košíčky s lesním krémem, také ručně dělané — Petr se rozvalil na židli. V ruce sklenici červeného, pohled už měl mazlavý.
— Naše Marie mimochodem nejen fantasticky vaří, ale taky fantasticky jí, — řekl směrem k panu Novotnému. — Honzo, řekni, kolik toho dokáže spořádat na posezení?
Pan Novotný zvedl obočí. Paní Králová položila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou košíček. Lesní krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo úplné ticho. Ne zuřivost. Ticho. Takové, které přichází vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo utopeného. Osmdesát tisíc z mojí kapsy, protože Petr nikdy nic neposlal.
— Ivano, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě ztichlo. — Tady Marie. Ano, chápu, že je večer. Poslyš, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s „Váněk Media“. Všech kontraktů. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme během týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Petra.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tím pohledem, jakým se lidé dívají na člověka, který najednou začal mluvit cizím jazykem.
— Marie, — řekl, — co to vyvádíš?
— Petře, — odpověděla jsem, — „Cukrářství Plus“ je moje firma. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Čtyři miliony osm set tisíc korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřovala jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění obličej. Postupně. Nejdřív zmatení. Pak horečné počítání. Potom pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenici tak prudce, až víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrářství Plus“ jsi ty? Ivana je tvoje člověk?
Pan Novotný seděl bez hnutí. Paní Králová se na Petra dívala pohledem, který jsem až příliš dobře znala. Tak se člověk dívá na hmyz, který mu spadl do talíře.
— Marie, počkej, — Petr vyskočil. Ruce se mu třásly. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Netaháme do toho osobní věci. Já a Honza jsme kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrářství Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A na tom ti nezáleželo.
Lenka seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Jan se díval na mě. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let — nezastavoval.
— Marie, — Petr udělal krok ke mně, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Sedla jsem si zpátky. Vzala jsem košíček. Kousla jsem si. Lesní krém byl bezchybný — vanilka, kyselost malin, dokonale vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Petr stál uprostřed mého obýváku, vedle ubrusu potřísněného vínem, s výrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. Pak se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Novotný si odkašlal.
— Paní Marie, — řekl, — ta vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Janem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen řekl:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Jan položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to patří k celému tomu příběhu.
Uplynuly dva měsíce. Petr přišel o moje smlouvy. Čtyři miliony osm set tisíc korun ročně — to je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Vyprávěl mi to Jan — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Říká se, že Petr teď všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen jsem využila příležitosti“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé takové věci nedělají“.
Možná. A možná normální podnikatelé neshazují svou klientku do bazénu.
Jan za Petrem pořád občas jezdí sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu už si Petr nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé po sedmi letech — doopravdy klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá pokoj.
Přehnala jsem to, když jsem před jeho partnery ukončila smlouvy? Nebo k tomu kráčel sám celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? A co byste udělali vy?