Když přišla druhá noc, Tereza už nedokázala předstírat, že nic neslyší. Steny se ozvaly znovu, přesně o půlnoci. Tělem jí projel chladný záchvěv. Uvnitř se v ní praly hrůza a odhodlání. Vstala a vyšla na chodbu. Dveře do pokoje Ludmily Novákové byly pootevřené a z místnosti se linulo slabé světlo. Tentokrát se Tereza rozhodla nahlédnout. A v téže vteřině.
…A v téže vteřině Tereza spatřila něco, při čem jí krev ztuhla v žilách.
V přítmí pokoje, osvětleném jen mdlým světlem noční lampičky, seděla Ludmila Nováková ve starém křesle — ale už to nebyla ta chladná, dokonale ovládaná žena, kterou Tereza znala. Tvář měla zkřivenou, oči zavřené a rty se jí bezhlasně pohybovaly, jako by rozmlouvala s někým neviditelným. Nejhorší však byly její ruce. Pohybovaly se v podivném, rytmickém tanci, kreslily do vzduchu neznámá znamení, jako by splétaly neviditelnou pavučinu.
Tereza chtěla ucouvnout, jenže nohy jí jako by vrostly do podlahy. A právě v tu chvíli Ludmila Nováková prudce otevřela oči — a Terezu zamrazilo: nebyla v nich ani bělma, ani zorničky, jen hustá, mihotavá tma.
— Tohle jsi vidět neměla, — zašuměl hlas, ale rty Ludmily Novákové se ani nepohnuly. Zvuk přicházel odevšad najednou, plnil pokoj a zarýval se Tereze přímo do mysli.
Tereza se konečně dokázala pohnout. Rozběhla se pryč, jenže dveře její ložnice byly zamčené. Za zády se jí ozval tichý, ledový smích.
— Teď už víš, — šeptal hlas. — Teď patříš tomuhle domu.
V panice se Tereza vrhala chodbou sem a tam a hledala jakékoli místo, kam by se mohla schovat. Vtom si všimla, že obrazy na stěnách… se hýbou. Tváře na portrétech se otáčely za ní a jejich oči ve tmě slabě zářily. Staré hodiny odbily třikrát, přestože ve skutečnosti byla teprve půlnoc.
Nakonec doběhla do Jakubova pokoje, vpadla dovnitř, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně zády. Manžel spal tak tvrdě, jako by se kolem něj nedělo vůbec nic. Tereza jím třásla, volala ho, téměř křičela, ale on se neprobouzel.
— Jakube! Probuď se! Tvoje matka… ona…
Pomalu otevřel oči a Tereza strnula: i v jeho pohledu se mihlo cosi cizího, temného.
— Pochopila jsi to špatně, — pronesl cizím, zastřeným hlasem. — Tohle je náš dům. Naše pravidla. Naše rodina.
V té chvíli se dveře za jejími zády s vrznutím pootevřely. Tereza se otočila a ve škvíře spatřila siluetu Ludmily Novákové. Její ruce dál pokračovaly v tom zvláštním tanci a rty se jí roztáhly do úsměvu, příliš širokého na lidskou tvář.
— Vítej v naší rodině, — zašuměl hlas a pokoj se utopil ve tmě.
Druhý den ráno seděla Tereza u stolu a pomalu pila kávu. Ludmila Nováková, jako vždy bez jediného nedostatku, se zeptala:
— Spala jste dobře, drahoušku?
Tereza jí úsměv oplatila — úplně stejně, jako se obvykle usmívala sama Ludmila Nováková.
— Výborně, — odpověděla a její oči na okamžik potemněly. — Teď už konečně všemu rozumím.