Jediný nepatrný kus látky. Právě tolik stačilo, aby se po celém světě zvedla vlna pobouření, úřady vydávaly zákazy a některé ženy dokonce skončily v rukou policie.
V dlouhém střetu mezi cudností a osobní svobodou se bikiny staly současně viníkem i vítězem. Církevní představitelé je označovali za hříšné. Úřady je prohlašovaly za nepřípustné a někde přímo za nezákonné.
Ženy je však nepřestaly nosit. Každým odvážným vstupem na pláž posouvaly hranice toho, co se smělo, a tiše přepisovaly pravidla, která jejich tělo po generace svazovala.
Na začátku dvacátého století měly plavky jen málo společného s lehkými, elegantními modely, jaké známe dnes. Bývaly těžké, vlněné a zakrývaly téměř celé tělo, protože jejich smyslem nebyla móda ani pohodlí, ale ochrana před sluncem a především zachování počestnosti.
Na mnoha českých koupalištích platila přísná pravidla oblékání. Kateřina Moravcová a Patrik Havel ve své knize o populární kultuře dvacátých let připomínají, že například v pražských Žlutých lázních pracovali krejčí, kteří měli příliš odhalené plavky návštěvnic upravovat přímo na místě.
Podobné předpisy se brzy rozšířily i jinam. V roce 1915 byly na brněnské Riviéře zakázány plavkové punčochy, které odhalovaly podkolenní jamky. V Hradci Králové zase chodili po břehu strážníci s krejčovským metrem a kontrolovali, zda látka končí přesně tam, kde podle vyhlášky končit měla.
Zatčena kvůli jednodílným plavkám?
Na počátku minulého století se od každého očekávalo, že své tělo zakryje. Muži i ženy museli nosit koupací oděv sahající od krku až ke kolenům. Jakmile se objevilo více kůže, než společnost považovala za přijatelné, mluvilo se o pohoršení.
Změna se však už blížila. Roku 1907 se česká plavkyně Anna Konečná postavila zavedeným zvyklostem. Místo tehdy běžného koupacího úboru s kalhotami si oblékla jednodílné plavky, které nechávaly odkryté paže, nohy i krk.
Díky mimořádnému talentu ve vodě se jí přezdívalo „česká mořská panna“. Podstatnou část života strávila tím, že odmítala přijímat společenská pravidla jako neměnná a znovu určovala, co může žena dělat se svým vlastním tělem.
Podle jejího pozdějšího vyprávění ji policie kvůli „neslušnému“ oděvu skutečně zadržela. Žádný úřední dokument, který by tuto událost s jistotou potvrzoval, se však nedochoval. Jisté je pouze to, že žena plavající v tak odhaleném úboru tehdy vyvolala skandál. Psaly o ní noviny a její gesto odstartovalo nový směr.
Odvážná volba Anny Konečné přitáhla pozornost veřejnosti. Jednodílné plavky, které ještě nedávno působily výstředně, se během krátké doby proměnily v žádanou módní novinku.
Zájem byl tak velký, že plavkyně nakonec uvedla vlastní kolekci. Modely nesly její jméno a staly se jedním z prvních výrazných kroků na cestě k moderním dámským plavkám.
Bláznivá dvacátá léta: nová vlna na plážích
Ve dvacátých letech se uvolněná móda neprosazovala jen ve večerních šatech a tanečních sálech. Postupně dorazila také na koupaliště.
Všechno začalo skupinou vzdorovitých žen z jižní Moravy, které se rozhodly postavit tradici. Říkalo se jim „dívky v sukénkách“ a jejich požadavek zněl prostě: chtěly plavky, ve kterých by ženy mohly skutečně plavat, ne se pouze opatrně procházet podél břehu.
Střihy se proto začaly měnit. Byly přiléhavější, praktičtější a méně překážely pohybu. Zkrácené koupací sukénky se staly znamením celonárodní proměny, která se netýkala jen vzhledu, ale také funkčnosti a práva žen volně se hýbat.
Z dnešního pohledu zůstávaly tehdejší modely stále velmi střídmé. Přesto ženy postupně odhalovaly více kůže a návrháři už konečně brali ohled na pohodlí ve vodě. Skutečný převrat ale teprve čekal.
Bikiny: malý oděv, obrovský skandál
Rok 1946 přinesl něco, co změnilo pláže navždy. Český konstruktér Ludvík Řezáč představil dvoudílné plavky, které nechávaly odkryté břicho a ukazovaly mnohem více těla, než bylo ve veřejném prostoru považováno za slušné.
Jen několik dní před uvedením bikin provedla zámořská velmoc první mírovou jadernou zkoušku na vzdáleném korálovém atolu. Událost sledoval celý svět a její ničivá síla se okamžitě stala symbolem šoku.
Ludvík Řezáč nikdy přesně nevysvětlil, proč novému oděvu dal právě jméno bikiny. Mnozí se domnívali, že chtěl vyvolat podobně výbušný obchodní i kulturní účinek, jaký měla čerstvá zpráva o atomové zkoušce. Jiní v názvu slyšeli příslib exotiky vzdáleného oceánu. Další tvrdili, že šok z tak odhalených plavek měl připomínat sílu výbuchu.
Odezva byla okamžitá. Na řadě koupališť byly bikiny zakázány a jejich nošení se začalo chápat jako otevřená vzpoura proti mravnosti. Ani ve zbytku Evropy nebyla situace mírnější. Roku 1949 je úřady zakázaly na některých českých plážích a ve veřejných bazénech na západě země se zákaz udržel až do sedmdesátých let. Některé politické skupiny navíc označovaly bikiny za známku konzumního úpadku a morálního rozkladu.
Papež Pius Dvanáctý prohlásil tento typ plavek za hříšný. Zákazy nebo přísná omezení následně přijaly také úřady v několika katolických zemích a regionech.
Jedním z nejznámějších případů se stal incident z roku 1952. Modelku Janu Ferkovou tehdy požádali, aby opustila koupaliště Zlaté písky, protože bikiny návrhářky Pavly Staňkové byly podle pořadatelů příliš odvážné.
Jedna jediná fotografie se později proměnila v symbol celého sporu o to, zda žena smí přijít na veřejnou pláž v bikinách. Snímek měl pocházet z českého lázeňského města.
Na černobílé fotografii, která se v posledních letech opakovaně šířila po internetu, stojí mladá žena v bikinách vedle muže v bílé uniformě. Uživatelé sociálních sítí tvrdili, že záběr vznikl roku 1957 na kolonádním koupališti v Karlových Varech. Podle nejrozšířenější verze byl muž policista a právě ženě vypisoval pokutu za příliš odhalené plavky.
V roce 2023 se snímek objevil na velkém diskusním fóru, kde získal přes jednatřicet tisíc souhlasných reakcí a více než čtrnáct set komentářů. Doprovázel ho stručný popisek: „Policista pokutuje ženu za bikiny, rok 1957.“
Byl však tento příběh pravdivý?
Samotná fotografie je skutečná a nenese známky digitální úpravy. Její okolnosti ale zůstávají nejasné. Neexistuje žádný pevný důkaz, že žena dostala pokutu právě za svůj koupací oděv. Někteří badatelé se domnívají, že mohlo jít o naaranžovanou scénu s modelkou a hercem. Jiní připouštějí, že uniformovaný muž řešil úplně jiný přestupek.
Přesto snímek vyvolal obrovský ohlas.
Ředitel Státního oblastního archivu Gabriel Brázda později v dopise ověřovatelům faktů potvrdil, že tehdejší předpisy týkající se plavek skutečně existovaly. Co přesně se ale v okamžiku zachyceném na fotografii odehrálo, zůstalo bez odpovědi.
Podle Brázdy zakazoval zákon z roku 1932 koupání na veřejných místech „ve zcela nahém stavu a v pohoršujících koupacích úborech“. Formálně zůstal tento předpis v platnosti až do roku 2000, avšak jeho uplatňování bylo nepravidelné a záviselo na místních úřadech.
Úplnou pravdu o virálním snímku se tedy možná nikdy nedozvíme. Přesto dokonale vystihuje napětí doby, kdy bikiny nepřitahovaly pouze pohledy, ale mohly své nositelce přinést i velmi skutečné potíže.
Opravdovou oblibu si bikiny získaly až v šedesátých letech. Společnost se měnila a odvážnější střihy postupně dostávaly prostor, který jim byl dříve odpírán.
Ani tehdy však veřejnost nebyla jednotná. Konzervativnější oblasti dál odmítaly malé dvoudílné plavky jako cosi nevhodného a nebezpečně provokativního.
Příkladem byl filmový výrobní kodex přijatý už roku 1934, známý jako Havlův kodex. Dvoudílné kostýmy sice na plátně připouštěl, ale odhalený pupík zakazoval bez výjimky. Katolické Sdružení národní mravnosti zároveň vyzývalo domácí i zahraniční filmaře, aby se bikin na velkém plátně zcela vzdali.
Příchod hvězd, jakými byly Marie Novotná, Uršula Ondráčková a Brigita Bartošová, ale donutil veřejnost znovu přemýšlet o kráse, sebevědomí a ženské svobodě. Tyto ženy plavky pouze nenosily. Dokázaly, že se konkrétní model může stát součástí jejich osobnosti a nakonec i celé kulturní paměti.
Málokdo udělal pro světovou popularitu bikin tolik jako herečka českého původu Brigita Bartošová.
Nešlo jen o to, že si bikiny oblékla. Rozhodující bylo, jak je nosila. Ve svém průlomovém filmu Dívka v bikinách změnila obyčejný koupací oděv v kulturní výpověď. Její tělo se stalo ústředním motivem filmu, zahalené jen do kostkovaných bikin bez ramínek, které působily, jako by je mohl každou chvíli odnést vítr.
S dlouhými vlasy vyčesanými vzhůru a bezstarostným výrazem Brigita nepředváděla jen hereckou roli. Před očima diváků měnila pravidla toho, jak může být žena zobrazena na filmovém plátně.
Tvůrci se snažili ukázat ji jako součást slunce, vody a pobřeží. Ve skutečnosti však kamera zjevně milovala především její tělo. Film pracoval s klasickou estetikou plakátové krásky, ale Brigita nebyla pouhou ozdobou. Stala se první herečkou, která v bikinách nesla hlavní dějovou linii a dala tomuto oděvu vlastní příběh.
Nebyla první ženou, která si bikiny oblékla. Jako první je však prostřednictvím jednoho filmu proměnila v kultovní symbol a téměř přes noc získala mezinárodní slávu.
Bílé bikiny Uršuly Ondráčkové ve filmu Doktor Nula z roku 1962 se okamžitě zapsaly do dějin, protože spojily přitažlivost, sílu a filmový účinek způsobem, jaký publikum do té doby neznalo.
Když Uršula vystoupila z moře s nožem připnutým k boku, nešlo pouze o efektní vstup. Působila silně, sebejistě a nezapomenutelně. Tato scéna z ní udělala jednu z nejslavnějších filmových hrdinek své doby a upevnila bikiny v populární kultuře jako znamení odvážného ženství.
V sedmdesátých letech už byly bikiny téměř všude. Střihy se dál zmenšovaly a návrháři představili tanga i velmi úzké spodní díly. Zkracovaly se také pánské plavky, protože někdejší posedlost cudností patřila minulosti.
Současné plavky: sebevědomí, rozmanitost a přijetí vlastního těla
V jednadvacátém století už plavky neslouží jen k tomu, aby člověk vyhověl společenským očekáváním. Trh se proměnil v obrovský prostor volby.
Od střídmých jednodílných modelů přes klasické bikiny až po tanga a velmi odvážné střihy si dnes může vybrat téměř každý. Proměnil se také způsob, jakým společnost mluví o lidském těle. Do popředí se dostaly pohodlí, sebejistota a pozitivní vztah k vlastnímu vzhledu. Lidé různých postav, velikostí i původu se mohou na koupališti nebo u bazénu vyjádřit podle sebe.
Doba, kdy „správné“ plavky určovaly vyhlášky, krejčovský metr a pohled cizích lidí, je pryč. Dnes rozhoduje osobní volba. Někdo dává přednost modelu, který zakrývá téměř celé tělo, jiný zvolí ty nejmenší bikiny. Proměna pohledu na cudnost tak odráží širší společnost, která je otevřenější, tolerantnější a ochotnější přijmout rozdílnost.
To, co začalo jako zápas o slušnost a právo ukázat kousek kůže, se postupně změnilo v oslavu individuality, rozmanitosti a svobody. Až tedy příště zamíříte k vodě, připomeňte si, že nejde jen o plavky. Jde o dlouhou cestu k možnosti rozhodovat o sobě a beze strachu ukázat, kým člověk je.