Když k nám přišla servírka, Klára už měla jasno.
„Já si dám humra,“ oznámila. „S máslovou omáčkou, prosím. A ještě jednu omáčku zvlášť.“
Servírka, drobná žena s jmenovkou Lucie, přikývla a zapsala si objednávku.
„Výborná volba. A vy, pane?“
„Lososa, prosím,“ řekl jsem. „A stačí mi voda.“
Klára se opřela dozadu a složila ruce před sebe.
„Takže,“ začala, „je to tvoje první rande přes aplikaci?“
„Ne první,“ přiznal jsem. „Ale první po delší době. A tvoje?“
Lehce pokrčila rameny.
„Pár jich bylo. Většina mužů je ale moc nervózní. Nebo moc lakomá.“ Usmála se. „Ty působíš klidně. To se mi líbí.“
Zasmál jsem se, i když ne úplně uvolněně.
„Snažím se. Před odchodem jsem si dokonce nacvičoval konverzaci v koupelně.“
Zvedla obočí.
„Opravdu? Tak mě ohrom.“
„Dobře… umím se jazykem dotknout nosu.“
Klára vyprskla smíchy.
„To je hrozné, Marku.“
„Možná. Ale prolomilo to ledy.“
Zavrtěla hlavou, pořád se usmívala.
„Dobře. Za snahu máš body.“
Když nám přinesli nápoje, vytáhla telefon.
„Snad ti to nevadí. Dokumentuju si svůj gastronomický zážitek.“
„Jistě. Moje voda nikdy nevypadala tak fotogenicky.“
Vyfotila nejdřív stůl, pak skleničky, potom nás dva.
„Usměj se. Kamarádky budou chtít důkaz, že existuješ.“
Usmál jsem se do objektivu.
„Řekni jim, že jsem přežil první kolo.“
Mrkla na mě.
„Na to je ještě brzo.“
Připili jsme si. Kolem nás hučely hlasy, příbory cinkaly o talíře a konverzace najednou plynula tak snadno, až jsem se přistihl, že se uvolňuju. Mluvili jsme o práci, o Praze, o cestování, o trapných rodinných historkách. Na chvíli jsem si pomyslel, že jsem ji možná odhadl špatně. Třeba byla prostě jen výrazná. Sebejistá, ne náročná. Otevřená, ne vypočítavá.
Humr přišel na velkém talíři, nádherně naaranžovaný, s lesklou omáčkou a miskou másla navíc. Klára z něj měla upřímnou radost. Fotila ho z několika úhlů, smála se a působila, jako by večer běžel přesně podle jejích představ.
Když jsme dojedli a Lucie odnesla talíře, skoro jsem si dovolil uvěřit, že se mi konečně povedlo normální rande.
Potom přinesli účet.
Položila ho doprostřed stolu. Klára po něm ani nesáhla.
Nejdřív jsem se podíval na ni, potom na účtenku. Jen její humr stál tři a půl tisíce korun. K tomu víno, dezert, přílohy a omáčka navíc. Její část byla znatelně vyšší než moje.
Vytáhl jsem kartu.
„Dobře,“ řekl jsem klidně. „Rozdělíme to, jak jsme se domluvili, ano?“
Klára se opřela dozadu a usmála se, jako bych právě nepochopil nějaký vtip.
„Já platit nebudu.“
Čekal jsem, že se rozesměje. Že dodá, že si dělá legraci.
„Co prosím?“
Pokrčila rameny.
„Ty jsi muž. Muži platí, ne? U mě to tak vždycky bylo.“
V uších mi začalo hučet. Ne vztekem tak prudkým, že bych křičel. Spíš takovým tím horkem, které člověku stoupá po krku, když se cítí zaskočený a zároveň ponížený.
„Ale ty jsi souhlasila, že účet rozdělíme.“
Vzala telefon a lhostejně přejela prstem po displeji.
„Ano… ale nemyslela jsem, že to bereš vážně. Chlapi to obvykle neříkají doopravdy.“
Mezi námi se rozlilo ticho. Všechno, co bylo před chvílí lehké, se náhle změnilo v něco tvrdého a studeného.
Ozvalo se ve mně něco starého a nepříjemně známého. Vzpomínky na chvíle, kdy mě někdo přiměl cítit se malý. Jako by moje hranice byly trapné. Jako bych se měl omlouvat za to, že čekám upřímnost.
Ale tentokrát jsem neuhnul.
„Myslel jsem to vážně,“ řekl jsem tiše.
Klára protočila oči a její úsměv se zúžil do tenké linky.
„Ty se vážně chceš kvůli účtu ztrapňovat u večeře? Před všemi těmi lidmi?“
„Proč bych se měl stydět za to, že chci dodržet naši dohodu?“
Zasmála se. Lehce, skoro soucitně.
„Bože, ty jsi ale tvrdohlavý.“
Položil jsem příbor.
„Domluvili jsme se, že účet rozdělíme.“
Dívala se před sebe, jako by hledala nejrychlejší cestu ven, ale žádná se jí neotevírala.
„No… možná jsem si to rozmyslela.“
V tu chvíli se k našemu stolu znovu přiblížila Lucie. V jedné ruce držela několik talířů, ale zastavila se, jako by napětí vycítila ještě dřív, než uslyšela slova.
„Je všechno v pořádku?“
Klára k ní okamžitě zvedla obličej a nasadila sladký úsměv.
„Ano, samozřejmě. Jen malé nedorozumění kvůli účtu.“
Podíval jsem se Lucii do očí.
„Domluvili jsme se, že účet rozdělíme. Teď říká, že platit nebude.“
Klára si odfrkla a otočila se k servírce.
„Upřímně, dělá z ničeho scénu. Muži za rande platí. Tak se to prostě dělá.“
Lucie na okamžik ztichla. Pak se na Kláru podívala pozorněji. Už se neusmívala zdvořile jako předtím.
„Promiňte,“ řekla pomalu, „ale myslím, že si vás pamatuju. Nebyla jste tady asi před dvěma týdny? U stejného stolu, jen s jiným mužem?“
Kláře ztuhly rysy.
„Cože? Ne. To jsem nebyla já.“ Hlas jí najednou zněl níž.
Lucie ani nemrkla.
„Tehdy jste si taky objednala humra, že? A rozhovor o účtu byl velmi podobný. Váš doprovod tehdy zaplatil svoji část a odešel. Vy jste svou část nezaplatila.“
U okolních stolů se hluk ztišil. Nikdo nás vyloženě neokukoval, ale všichni poslouchali. Bylo to cítit v každé pauze, v každém odloženém příboru.
Viděl jsem, jak se Klářina jistota poprvé zachvěla.
„Možná si mě s někým pletete.“