Lucie zavrtěla hlavou.
„Nepletu. Obličeje si pamatuju.“ Na vteřinu se odmlčela. „Dejte mi prosím chvilku. Zavolám vedoucího.“
Klára se narovnala.
„To není nutné.“
Luciin hlas zůstal klidný, ale pevný.
„Je to nutné. A máme kamerový záznam.“
O minutu později přišel muž v černé košili. Vypadal unaveně, ale ne překvapeně.
„Dobrý večer,“ řekl a podíval se nejdřív na mě, potom na Kláru.
Lucie mu tiše vysvětlila situaci.
„Už tu jednou byla. Stejný scénář.“
Vedoucí přikývl a obrátil se ke Kláře.
„Madam, dnes bude potřeba, abyste uhradila svou část účtu. A navíc u vás evidujeme nezaplacený zbytek z minulé návštěvy.“
Klářina tvář jako by se vyprázdnila.
„To je směšné.“
Nepohnul ani brvou.
„Můžete to samozřejmě rozporovat. Ale než opustíte restauraci, musíme situaci vyřešit.“
Teprve tehdy se mi do hrudi dostavila úleva. Ne vítězná, ne škodolibá. Spíš tichá. Jako když vám někdo potvrdí, že nejste blázen.
„Já bych prosil zaplatit zvlášť,“ řekl jsem. „A rád bych nechal spropitné pro vás, Lucie.“
Klára se krátce a ostře zasmála.
„Ty to fakt uděláš?“
Nikdo jí neodpověděl.
Lucie přikývla.
„Jen chci, aby to bylo vůči všem spravedlivé. Hned se vrátím s oddělenými účty.“
Klára začala nervózně prohledávat kabelku.
„Mohl jsi to prostě zaplatit, Marku. Vážně. Teď je to celé trapné.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nejde o peníze, Kláro. Jde o lež.“
Zmlkla a zadívala se do telefonu, jako by se za jeho displejem mohla schovat.
„Vy dva jste z toho nemuseli dělat divadlo,“ zamumlala.
Když se Lucie vrátila, podal jsem jí svou kartu. Klára jí podala svou s pevně sevřenou čelistí.
Lucie odešla k terminálu. Vrátila se o chvíli později s výrazem, ve kterém bylo trochu lítosti a trochu nevyhnutelnosti.
„Je mi líto,“ řekla tiše. „Ale karta byla zamítnuta.“
Vedoucí stál opodál.
„Budeme potřebovat jiný způsob platby.“
Klára zbledla. Začala se přehrabovat v peněžence.
„To je jen problém banky,“ zašeptala tak hlasitě, aby to slyšeli i lidé kolem. „To se občas stává.“
Ruce se jí třásly, když vytáhla další kartu. Tentokrát platba prošla. Jenže škoda už byla hotová. Ta dokonale sebevědomá žena v červených šatech najednou působila menší, křehčí a hlavně rozzlobená, že ji někdo viděl bez masky.
Sebrala kabelku tak prudce, až se řetízek zachytil o opěradlo židle. Nevzhlédla ke mně, když ho vytrhla zpět.
Podíval jsem se na Lucii. Ona mi beze slov krátce přikývla. Byl to drobný, lidský projev podpory, o kterém jsem netušil, jak moc ho potřebuji.
„Nenechte se tím odradit od dalších schůzek,“ řekla tiše. „Dobře?“
Usmál jsem se unaveně.
„Děkuju. Za všechno.“
Vtom se ozval vedoucí a podíval se na Kláru.
„A kdyby se příště stalo, že nebudete mít čím zaplatit, můžeme to vyřešit i mytím nádobí. Jen upozorňuju, že ty krásné nehty by to nemusely přežít.“
Klára sebou trhla, jako by ji uhodil. Neřekla už nic.
Venku byl studený vzduch a světla města se odrážela v mokré dlažbě. Měl jsem původně jet domů, ale nohy mě samy zanesly k Petřině domu. Zazvonil jsem. Zvedla to napodruhé.
„Ahoj,“ řekl jsem. „Jsi vzhůru?“
„Máš divný hlas. Bylo to rande tak strašné?“
„Ne strašné. Spíš… příběh. Můžu nahoru?“
Její hlas okamžitě změkl.
„Samozřejmě. A mám zmrzlinu.“
O deset minut později jsem seděl na barové stoličce v její kuchyni, zatímco Petra lovila něco v mrazáku.
„Tak ven s tím,“ řekla a postavila přede mě krabici vanilkové zmrzliny, čokoládovou polevu a misku jahod. „Byla aspoň podobná fotkám, nebo šlo o případ falešného profilu?“
„Byla podobná,“ přiznal jsem. „A ze začátku jsem si dokonce myslel, že by to mohlo být dobré.“
Petra přede mě položila misku s kopečkem zmrzliny, čokoládou a jahodami.
„Říkáš to tak, že za tím slyším obrovské ‚ale‘ velké jako Brno.“
Usmál jsem se a začal vyprávět. O restauraci, humrovi, účtu, odmítnutí platit i o tom, jak ji Lucie poznala.
Petřiny oči se během vyprávění zúžily.
„Ty jsi za ni nezaplatil, že ne?“
„Ne.“ Nabral jsem si lžičku zmrzliny a cítil zvláštní směs chladu v ústech a úlevy v hrudi. „Servírka ji prokoukla. Ukázalo se, že Klára už to tam jednou zkusila.“
„Počkej, vážně?“ Petra se narovnala. „Ona je jako sériová podvodnice s humry?“
Odfrkl jsem si.
„Něco takového. A její karta byla zamítnutá. Nikdy v životě jsem nebyl vděčnější za trapné ticho.“
Petra zavrtěla hlavou a lehce mě šťouchla do ramene.
„Jsem na tebe pyšná, Marku. Konečně ses naučil postavit sám za sebe.“
Podíval jsem se do misky a chvíli míchal zmrzlinu, než se začala rozpouštět.
„Je to zvláštní,“ řekl jsem. „Poprvé po dlouhé době mám pocit, že mě někdo respektoval. Teda… aspoň já sám sebe.“
Petra cinkla svou lžičkou o moji.
„To je nakonec to nejdůležitější. A teď jez, než se ti to rozpustí.“
Oba jsme se zasmáli. Ne nahlas, ne divoce. Byl to ten tichý smích, který se usadí někde v hrudi a na chvíli udělá svět snesitelnější.
Když jsem od Petry ten večer odcházel, déšť už skoro ustal. Šel jsem pomalu a cítil jsem se klidnější než předtím. Ne proto, že by rande dopadlo dobře. Nedopadlo. Ale protože jsem si poprvé po dlouhé době připomněl, že úcta — zvlášť ta k sobě samému — nikdy není přehnaný požadavek.