Ve dvaatřiceti jsem si myslel, že už poznám průšvih dřív, než mi sedne naproti ke stolu a objedná si nejdražší položku z jídelního lístku.
Rád bych řekl, že u Kláry jsem to vycítil hned. Že jsem si všiml všech těch drobných varování, poskládal si je dohromady a včas se zachránil. Jenže pravda byla mnohem obyčejnější. Strašně jsem chtěl, aby ten večer dopadl dobře. A když člověk něco chce až moc, dokáže přehlédnout i věci, které mu blikají přímo před očima.
Na rande jsem nebyl dlouho. Můj poslední vážný vztah neskončil výbuchem, hádkou ani dramatickým rozchodem. Spíš dohořel potichu, jako svíčka zapomenutá v prázdném pokoji. Měsíce potom nebyly vyloženě osamělé. Jen utlumené. Chodil jsem do práce, večer si pouštěl seriály, které jsem znal skoro nazpaměť, a občas čekal na zprávu od přátel, kteří psali čím dál méně, protože všichni měli děti, svatby, hypotéky nebo všechno najednou.
Nakonec mě zpátky mezi lidi postrčila moje sestra Petra. Jednoho deštivého čtvrtka mi položila před nos telefon a oznámila: „Jsi moc slušný chlap na to, abys seděl doma a dělal, že ti to tak vyhovuje, Marku. Vrať se do hry. Není to konec světa.“
Seděli jsme u kuchyňského ostrůvku v jejím bytě na Vinohradech, pili čaj a ona mě donutila stáhnout si seznamovací aplikaci. Projížděli jsme profily, komentovali fotky a smáli se tak dlouho, až mě bolelo břicho.
„No teda,“ zvedla obočí Petra. „Ty ženy si o sobě opravdu nemyslí málo.“
„A ty chceš, abych s některou z nich začal konverzaci?“ zeptal jsem se. Napůl pobaveně, napůl vyděšeně.
„Ano. Přesně to chci. Není to apokalypsa, víš? Jen rande.“
Když mi aplikace ukázala shodu s Klárou, okamžitě vyčnívala. Byla sebejistá, hezká a psala způsobem, který měl jiskru. Její odpovědi byly pohotovější než moje, což mě trochu zneklidňovalo a zároveň bavilo.
Hned v první zprávě si rýpla do mojí profilové fotky, kde jsem držel rybu a tvářil se nepřiměřeně vážně na sobotní ráno.
„Velký úlovek, nebo krize středního věku?“
Odepsal jsem: „Proč by to nemohlo být obojí?“
Tím to začalo.
Několik dní jsme si psali sem a tam. Bylo to lehké, vtipné, nenucené. Klára uměla odpovědět tak, aby člověk chtěl pokračovat. A pak přišla s návrhem, že bychom mohli zajít na večeři.
„Udělejme něco trochu výjimečného. Život je krátký… člověk si ho má užít.“
Pamatuju si, že jsem se před odpovědí na chvíli zarazil. Už jsem zažil schůzky, kde se „něco trochu výjimečného“ proměnilo ve zvláštní hru na schovávanou s účtem. Nebo večery, kdy žena odešla na toaletu a už se nevrátila.
Tentokrát jsem se rozhodl být otevřený hned od začátku. Potřeboval jsem vědět, že neplýtvám časem, energií ani posledními zbytky odvahy.
Napsal jsem jí: „Jen abychom si to ujasnili předem — na prvním rande obvykle dělím účet. Přijde mi to férové a jednoduché. Aspoň víme, že jsme na stejné vlně.“
Odpověď přišla snad do minuty.
„Jasně, fér. S tím nemám problém.“
Díval jsem se na displej a skoro jsem si oddechl.
„Dobře, Marku,“ řekl jsem si pro sebe. „Třeba je to tentokrát normální.“
V ten večer jsem vyžehlil košili, kterou jsem neměl na sobě od Vánoc, a v koupelně si nanečisto zkoušel pár vět. Připomínal jsem si, že nejdu na pohovor ani do reality show, jen se sejdu s člověkem u večeře.
Do restaurace jsem dorazil dřív. Bylo to elegantní místo v centru, s tlumeným světlem, těžkými závěsy a sklenicemi seřazenými za barem tak dokonale, až jsem se bál dotknout se stolu.
Hosteska se usmála.
„Stůl pro dva, pane?“
„Ano, děkuji. Rezervace na jméno Marek.“
Usadila mě k baru, protože Klára ještě nedorazila. Předstíral jsem, že si pročítám vinný lístek, ale pokaždé, když se otevřely dveře, zvedl jsem hlavu.
Barman si toho všiml.
„Na někoho čekáte?“ zeptal se, zatímco leštil sklenici.
Přikývl jsem.
„První rande.“
Usmál se koutkem úst.
„Seznámili jste se online?“
„Je to až tak vidět?“
„Jen trochu. Kontrolujete mobil každých třicet vteřin.“
Než jsem stihl odpovědět, ozval se za mnou ženský hlas.
„Marku?“
Otočil jsem se. Stála tam Klára. Dlouhé upravené vlasy, červené šaty, sebevědomý úsměv, který jako by si byl jistý, že se za ním každý otočí. Na okamžik jsem měl pocit, že si jí všimla celá restaurace najednou.
Vyskočil jsem ze židle tak prudce, že jsem málem převrátil barovou stoličku.
„Ahoj, Kláro. Našla jsi to dobře?“
„Nebylo to těžké,“ odpověděla a rozhlédla se po sále. „Páni. Tady je to krásné.“
Pokrčil jsem rameny a cítil, jak se mi nervozita vrací do krku.
„To je tvoje zásluha. Ty jsi to místo vybrala.“
Zasmála se a vzala mě krátce za paži, právě když k nám přišla hosteska.
„To je pravda. Na krásná místa mám talent.“
Šli jsme mezi stoly. Její podpatky klapaly po podlaze s takovou jistotou, jako by přesně věděla, kam patří. U stolu si sedla první a rozhlédla se, jako by si chtěla zapamatovat každý detail.
„Dobré místo, viď?“ řekla a otevřela jídelní lístek. „Mají humra. Já humra miluju. Doufám, že na něj nejsi alergický, Marku.“
Řekla to žertovně, ale něco v tom tónu mě na vteřinu zarazilo.
„Ne, nejsem.“
„Tak vidíš. Bude se ti tu líbit.“