Když se Klára převlékla do pohodlného domácího oblečení, rychle si připravila lehkou večeři, uklidila nádobí a usadila se na pohovce s knihou. Právě večery měla nejraději. Po celém dni mohla konečně přestat myslet na klientky, rozhovory a nekonečný ruch v salonu, vychutnat si ticho a alespoň na chvíli zůstat sama se sebou. Petr se obvykle vracel až kolem deváté, takže Kláře téměř vždy zbývaly dvě klidné hodiny pro sebe.
Toho dne přišla domů krátce po sedmé. Boty si zouvala už na schodišti, protože po osmi hodinách práce ji nohy doslova pálily. Klientek bylo nezvykle mnoho, ruce ji bolely od stále stejných pohybů a prsty měla křečovitě napjaté.
Šest pracovních dnů za sebou nebylo snadných. Klára však byla šikovná kadeřnice, měla stálou klientelu a vydělávala slušné peníze. Jen kvůli únavě se svého jistého příjmu vzdát nehodlala.
Jejich dvoupokojový byt ji přivítal známým tichem.
Petr se znovu zdržel ve stavební firmě, a tak si mohla bez spěchu vydechnout a trochu si odpočinout.
Byt zdědila po babičce před dvěma lety. Jakmile dědictví převzala, postupně si všechno zařídila podle svého. Zvolila klidné barvy stěn, pořídila pohodlný nábytek, vyřadila nepotřebné věci a nechala si jen to, k čemu měla skutečný vztah.
Po svatbě se Petr nastěhoval k ní.
Tehdy se dohodli, že jejich společný domov bude stát především na vzájemné úctě.
Bez vměšování příbuzných.
Bez rozhodování za zády toho druhého.
Bez snahy určovat partnerovi, jak má žít.
Klára upřímně věřila, že jejich dohoda stále platí.
Znovu otevřela knihu, ale přečetla sotva několik stránek, když se kolem půl osmé ozval zvonek.
Překvapeně vzhlédla.
Petr měl vlastní klíče a pokud se vracel dřív, obyčejně jí předem zavolal.
Klára přistoupila ke dveřím a podívala se kukátkem. Na chodbě stála Petrova matka Marie.
Na sobě měla tmavý kabát a pod paží svírala velkou tašku.
„Klárko, otevři, to jsem já!“ ozval se její hlas.
Klára odemkla.
Nerozuměla tomu, co může tchyně chtít v obyčejný všední večer.
Marie ostatně ráda přijížděla bez pozvání. Byla přesvědčená, že v synově bytě ji musí kdykoli přivítat s otevřenou náručí. Přesto alespoň krátce zavolat předem obvykle nezapomínala.
„Dobrý večer, Marie,“ řekla Klára a ustoupila, aby ji pustila dovnitř. „Petr ještě není doma.“
„To vím,“ odvětila Marie. „Dnes jsme spolu mluvili. Přišla jsem za tebou. Musíme probrat jednu důležitou věc.“
Klára okamžitě zpozorněla.
Obě přešly do kuchyně.
Marie bývala sebejistá, mluvila rychle a většinou přesně věděla, čeho chce dosáhnout. Dnes však působila neobvykle napjatě.
„Dáš si čaj?“ nabídla Klára.
„Ano, prosím.“
Marie se posadila ke stolu a chvíli mlčela.
Potom si povzdechla.
„Klárko, v naší rodině teď řešíme opravdu těžkou situaci. Víš přece, že se Lucie nedávno rozvedla?“
Klára přikývla.
Petrova mladší sestra se skutečně asi před měsícem rozešla s manželem.
Po rozvodu jí zůstaly dvě děti: sedmiletý Matěj a čtyřletá Tereza.
„Teď bydlí u mě,“ pokračovala Marie. „Ale vždyť znáš můj byt. Mám jen jeden pokoj. Jsme tam najednou čtyři. Děti nemají dost místa, Lucie to nezvládá a já už jsem, abych byla upřímná, úplně vyčerpaná.“
Klára nalila čaj do šálků a mlčky poslouchala.
Už tušila, že tchyně nepřišla pouze si postěžovat.
Podobně dlouhé úvody u Marie téměř vždy končily návrhem, který se odmítal jen velmi těžko, pokud člověk nechtěl vypadat jako bezcitný sobec.
„Děti jsou zkrátka děti,“ pokračovala Marie. „Běhají, křičí. Sousedka zespodu už několikrát přišla. Matěj půjde brzy do školy, ale nemá pořádný stůl ani místo, kde by se učil. Tereza rozkládá hračky po celém pokoji. Ty podmínky jsou zkrátka úplně nevhodné.“
„Hledá si Lucie práci?“ zeptala se Klára.
„Samozřejmě že hledá. Jenže kde dnes člověk rychle najde něco slušného? Zkušeností má málo a se dvěma dětmi je všechno mnohem složitější. Jeden onemocní, druhého je třeba vyzvednout ze školky. Bývalý manžel navíc neplatí výživné. Někam zmizel a nedá se mu dovolat.“
„Rozumím.“
Kláře bylo Lucie opravdu líto.
Čím déle však Marie mluvila, tím silněji Klára cítila, že řešení cizího problému chtějí položit právě na její ramena.
„Dlouho jsem přemýšlela, jak to vyřešit,“ řekla Marie. „A přitom máme řešení přímo před očima.“
Klára k ní zvedla oči.
Marie se na ni pozorně zadívala.
„Vy s Petrem máte krásný dvoupokojový byt. Je prostorný. Děti zatím nemáte, takže místa je dost.“
Kláře se sevřel žaludek.
Už pochopila, kam celý rozhovor směřuje.
„A co navrhujete?“
Marie rázem ožila.
„Lucii a dětem by se u vás bydlelo dokonale. Škola je blízko, školka jen pár domů odtud a máte dva pokoje. Děti by měly prostor a Lucie by to měla mnohem pohodlnější.“
Usmála se.
„Ty bys zatím mohla bydlet u mě.“
Klára si pomyslela, že se přeslechla.
„Kde?“
„Přece u mě. Na několik měsíců. Stejně jsi celý den v práci. Večer přijdeš, najíš se a jdeš spát. U mě je klid.“
Klára pomalu položila šálek na stůl.
Tchyně jí zcela vážně navrhovala, aby uvolnila vlastní byt Petrovi sestře a jejím dvěma dětem.
A sama aby se přestěhovala do jednopokojového bytu k Marii.